Dovedete si představit, jaký to je, když na veřejnosti vytáhnete místo jeleního lůje zkumavku s ranní močí, vůbec vám to není divný a zarazí vás až tuhý uzávěr? Tak já ano. Umím si to představit, protože jsem to zažila. Stalo se mi to. V čekárně, na těhotenských monitorech. Naproti mně seděl tatínek, který doprovázel svou partnerku evidentně poprvé. Chtěl si kousnout do koblihy, co právě ulovil v nemocničním bufíku. A já mu ten líbezný moment překazila, protože jsem seděla naproti němu a chystala se zvlhčit si rty vlastním čuráním. Teda tohle viděl on. Za mě šlo samozřejmě o trapný přehmat, jenž měl na svědomí mozek těhotné, co už dávno neměla být těhotná. A měl na svědomí i další věci. Třeba jako těhotenské chutě.
S těmi se podle mě vůbec nedá bojovat a já se o to ani nepokoušela. Například na zmrzlinu jsem měla chuť skoro denně. Jednou jsem si takhle za slunečného jarního dne vyšla na procházku a koupila ve večerce nanuk. Pomalu jsem ho rozbalila a začala uspokojovat svou základní potřebu. Den už nemohl být krásnější. A najednou se to stalo. To nejhorší, co se vůbec může ženě v tomto rozpoložení přihodit. Nanuk se rozlomil a polovina spadla na zem. Na dlažbu. Ne kousek, ale celá půlka nanuku, i s křupavou čokoládou. Navíc se na chodníku rozprsknul na maděru, takže jsem ho nemohla nenápadně sebrat, až v dohledu nikdo nebude. „To je v háji. To neslížu. Tolik se neohnu,“ proběhlo mi hlavou. Mračna se najednou zatáhla, obloha potemněla a já zamáčkla slzu a pokračovala do parku. Ještě pár dní byl ten nanučí prskanec na chodníku patrný, dokud ho nesmyl déšť. Pokaždé mě při pohledu na něj svíralo u srdce. Některé věci zkrátka jen tak nepřebolí. Byly ale i světlejší chvilky.
To jsem si takhle stála v supermarketu ve frontě na pokladnu, když se mi na bříško zasněně podívala postarší paní. „Jéé, v kolikátém jste?“ ptala se s úsměvem. „V devátém,“ odpověděla jsem unaveně. Věděla jsem totiž, co bude následovat, i když jsem to té milé dámě samozřejmě nezazlívala. „Tak to máte za pár. A co to bude?“ „Holčička,“ odvětila jsem automaticky a připravila si v duchu odpověď na třetí dotaz, o němž jsem věděla, že bude zaručeně následovat. Nemýlila jsem se. „A jak se bude jmenovat?“ Zhluboka jsem se nadechla a s výdechem ze sebe vypravila: „Šošana.“ Pokud jste četli předchozí příspěvek o tom, jak jsme s manželem vybírali pro dceru jméno, víte, co to bylo za řeholi, ovšem usoudila jsem, že paní prostě nemůžu říct jméno Zhulenka. Dámě vylétlo obočí někam pod perfektně upravenou paruku, oči jí málem vypadly z důlků, čelist jí klesla na prsa a jen s velkým úsilím si ústa nezakryla rukou. Dokonce jsem svou odpovědí upoutala zraky pár dalších zákazníků ve frontě. „Šo..Šošanka…“ koktala paní v úžasu a já se začala strachovat o její zdraví. „No jo, jsme s manželem fanoušci tarantinovek.“ Pán za mnou hlasitě vyprsknul smíchy. „To je krásné…pěkné jméno…tak hodně štěstí,“ vykoktala ze sebe ta nešťastnice a raději se poroučela, málem se přerazíc o vlastní košík. „Děkuji, s pánem bohem, hezký den ať máte,“ rozloučila jsem se a doufala, že jsem to nepřehnala, a paní sebou za rohem nesekne.
Když se ve vás peče mimčo déle, než má, je to zkrátka záhul nejen pro tělo, ale i pro mozek, který po devíti měsících už tak nezvládá. Ale jak by řekl klasik, když nejde o život, jde o hovno. Nám se, sice s desetidenním zpožděním, nakonec narodila krásná, zdravá Šošana, Zhulenka, Příšerka jménem Ria, která se má čile k světu. A mozek její maminky se snad také časem vzpamatuje.