Jak šla Kikina ve 30 do autoškoly

Dneska si jdu pro řidičák. Bude ze mě oficiálně řidič, smím tedy sednout za volant vozidla a jet. Spaste duši. Prakticky jsem vám teda první větou prozradila rozuzlení příběhu, ale až uslyšíte, co tomu všechno předcházelo…

Řidičák jsem prosím pěkně dělala asi půl roku, a to hlavně kvůli pandemii, dovoleným a taky kvůli tomu, že jsem tak trochu kopyto. Rozjíždět jsem se naučila sice hned, cožpak o to, ale jet a nedej bože zatáčet či neplést si při odbočování jízdní pruhy, to už byl trochu oříšek.

„Moc volantu!“ „Málo volantu!“ to byly věty, které jsem slýchávala od mojí instruktorky každou jízdu. Já se totiž tak soustředila na pedály a řadící páku, že jsem pak tím volantem kroutila moc nebo naopak málo.

Moje paní instruktorka byla moc fajn, měla mě ráda a byla vlídná. Dokud jsem neudělala chybu nebo na nás třeba někdo nezatroubil. To pak neváhala stáhnout okýnko a vyřvat dotyčného třeba do ču*áků.

Jednou jsem parkovala podélně před autoškolou, která je mimochodem ve vedlejším vchodě u nás v ulici. Místa tam bylo habaděj, takže jsem tam zajela s tím, že si couvnu. To ale upoutalo pozornost pána, který šel okolo a, jak jsem později zjistila, žije v našem domě. Začal něco nadávat. A to neměl dělat. Paní instruktorka otevřela dveře se slovy: „Jsi nenaučil ani psa chcát a budeš tady někomu něco říkat, ne?!“

Hláška upoutala nejen moji pozornost. Dotyčný se vrátil a začal na paní řvát podobným způsobem. Ona sice není zrovna dáma vytříbených způsobů, ale on měl do gentlemana taky daleko. Marně jsem se je snažila přerušit s tím, že bych si ráda couvla a šla do prdele. Slaboduchý chlapík ještě chvíli vyhrožoval násilím, nakonec ale nakvašeně odkráčel a já konečně mohla dokončit parkovací proces.

Víte, já se jí nedivím. Slyšela jsem za život mnoho příběhů, jak lidi schválně provokují řidiče v autoškole a snaží se jim pokazit jízdy. Někdy to ani nedělají schválně, ale jsou prostě idioti a neumí pravidla provozu. Kdyby je totiž znali, věděli by, že jakákoli taková interakce je regulérní přestupek.

Já osobně jsem dost splachovací a vůči takovémuto druhu idiotů zcela imunní, ale chápu, že to někoho může stresovat. Sama jsem měla dost dlouho strach, abych někoho nezabila, někomu neublížila.

A oni vám to ostatní účastníci provozu nedají zadarmo, jednou mě naprosto neohroženě předjížděla bába v křižovatce, dávali mi přednost, když ji měli oni, jindy jsem se zase při odbočování vlevo uprostřed křižovatky potkala s autem, které na zákazu odbočovalo vpravo. Pán tam tak stál a usmíval se, zatímco na něj moje instruktorka ukazovala neslušná gesta a za mnou se tvořila kolona. Znovu zdůrazňuji, že ne mojí vinou.

Jindy mi zase do cesty skočily děti, spadl tam motající se feťák nebo mě, když jsem dávala přednost tramvaji, vytruboval neurotický řidič Doda, jako bych mohla za to, že mamrd jede s donáškou pozdě, a měla se kvůli tomu nechat rozmáznout šalinou. No prostě samá legrace, i když párkrát jsem se o zdraví mojí instruktorky opravdu bála.

„Týnko, ty jsi takovej bonbónek. Já tě mám moc ráda, víš to?“ sdělila mi jednou sladce poté, co mě dořvala, že jsem zase blbě zařadila nebo si spletla pravou a levou stranu. „Vím, já vás mám taky ráda,“ pípla jsem pokorně. „Právě proto mě tak sere, že ti to vůbec nejde!“ dodala na povzbuzenou.

A fakt mi to moc nešlo. Kvůli pauzám způsobeným převážně pandemií jsem si prodloužila autoškolu asi o cca osm hodinových jízd a řeknu vám, že ještě den před závěrečnou zkouškou jsem byla přesvědčená, že to bude pohroma a ztrapním nejen sebe, ale i ji.

Když jsem pak viděla, co tam předvedly jiné dámy, trochu se mi ulevilo. Ovšem aby bylo jasno, zkoušky jsem nejspíš složila jenom díky schovívavosti a dobrosrdečnosti komisaře. Víc štěstí mě opravdu potkat nemohlo.

„Týna bude jezdit s automatem,“ hlásila mu moje instruktorka hned, jak jsme jízdy dojeli. „No, to je dobře,“ ulevilo se pánovi. „A budu jezdit pod dozorem, slibuju,“ dodala jsem. V tu chvíli bych pravděpodobně upsala duši ďáblu. „Tak to jsem zvědav, jak dlouho to dozor vydrží,“ namítl pán, ale dal mi to. „To já taky,“ polkla jsem slzy štěstí, že jsem to zvládla napoprvé.