Chtěla bych se s vámi podělit o příběh, který si přečtěte hlavně, pokud se cítíte mizerně nebo máte pocit, že hůř už prostě nemůže být. O příběh mojí babičky Libušky. Je to moje jediná babička, hlídala mě jako malou, a i během dětství a dospívání jsem ji navštěvovala alespoň dvakrát týdně. Máme tedy dobrý vztah a nedám na ni dopustit.
Babičce Libušce je 93 let. Už zhruba 23 let žije bez dědečka a poslední skoro dvě dekády strávila v útulném bytečku v domě s pečovatelskou službou. Ještě po osmdesátce jezdívala na zahrádku na kole a aktivní byla velmi dlouho. Do úrazů, který se jí před devadesátkou přihodily.
Jednou upadla tak ošklivě, že si na několikrát zlomila nohu, skončila v nemocnici a musela na operaci. Ležela tam několik měsíců a znáte to, začnete se strachovat, jestli se odtamtud vůbec dostane a v jakém stavu. Dostala, vrátila se domů, kde se učila chodit s chodítkem. Byla velmi šikovná a pilná a opravdu se snažila. Bylo vidět, že chodit chce, za což sklízela bezmezný obdiv, který si také právem zasloužila.
Jenže se bohužel podobná situace opakovala ještě několikrát. Zase pád, zlomenina, nemocnice na několik měsíců. Takhle to pokračovalo několik let. Babi se úrazy snažila vždycky rozchodit, ale v jejím věku, po několikaměsíčních pobytech v nemocnici na lůžku, už svaly sílí těžko. A tak už to bez chodítka nezvládala, nakonec to bohužel nezvládala ani s ním a padala čím dál častěji.
Pak přišel covid a do nemocnice, kde za poslední rok byla víc než doma, už za ní nikdo nemohl. Žádosti o místo v domově seniorů se zarputile bránila, ale nakonec nebylo zbytí. Jenže už bylo pozdě a být sama doma pro ni bylo nebezpečné. V nemocnici byla několik měsíců bez návštěv příbuzných.
Když ji ale konečně chtěli umístit do nového domova, musela podstoupit testy na covid. K mojí hrůze měla testy pozitivní. Jsem sice převážně optimistka, ale tentokrát se můj optimismus vytratil. Myslela jsem, že už babičku nikdy neuvidím, a nejvíc ze všeho mě trýznila představa, že odejde v tak hnusnym prostředí, opuštěná, sama, zmatená. Nevěděla jsem kudy kam. Takovou bezmoc jsem nikdy necítila. Na radu mojí milované terapeutky jsem napsala babičce dopis, protože chudinka do telefonu už moc neslyší, což situaci neulehčovalo. Dojalo mě, když se ke mně doneslo, že si ho čte dvakrát denně a hodně ji pozvedl na duchu.
Babička ten zasranej covid nejen přežila, ale prodělala kompletně bez příznaků. Lidi, to vám je taková bojovnice, že opravdu kam se na ni hrabeme všichni dohromady.
Na Vánoce se stal zázrak a mohli jsme babičku navštívit. Zhrozila jsem se. Takhle zlomenou jsem ji ještě neviděla. Byla jako věchýtek, strašně sešla jak fyzicky, tak psychicky, jak jsme hned zjistili. Neubránila jsem se slzám, byla to hrůza ji takhle vidět.
Po novém roce ji naštěstí přemístili. Do domova seniorů přišla jako ležák, už se ani nesnažila, jen celé dny ležela, nudila se a čekala tiše na smrt. Ani tam nejsou návštěvy jako obvykle, ale pouze jednou týdně na půl hodiny. Alespoň to! Trvalo to pár týdnů, ale zvykla si tam, s paní, se kterou sdílí pokoj, už komunikuje, a k mojí radosti začala zase chodit. S chodítkem a pod dozorem sester, ale chodí. Někdy i dvakrát denně. Je tak šikovná a já pyšná, jako jsem nikdy na nikoho nebyla. Při poslední návštěvě už i vtipkovala, má zase zdravou barvu, už není kost a kůže, pěkně jí a zase se směje.
Babičky vůle žít mě dojímá každý den. Nikdy jsem neviděla nikoho tak odhodlaného. I když si občas zoufá, což je pochopitelné, nevzdává to. A nikdy to nevzdala. I když to vypadalo hodně bledě a vyhlídky byly spíš tragické.
Uvědomuji si, že tu nebude věčně, každý jednou odejdeme, ale nepřeju si nic víc než aby se, než půjde, měla dobře a pak odešla šťastná a klidná. V tomhle věku člověk potřebuje o to víc lásky, péče a pochopení než kdy dřív. A já budu šťastná, když bude šťastná ona. Nikdy ji nepřestanu povzbuzovat, rozveselovat a dávat najevo, jak moc ji mám ráda.
A chci o totéž poprosit i vás. Pokud máte v rodině seniora, věnujte mu tolik pozornosti, času a lásky, kolik můžete. Není lepší dárek. Kvůli pandemii jsou staroušci často odříznutí, zmatení, utrápení, osamělí. Většina by si raději vybrala riskovat nemoc než se nevidět s rodinou. Často se je snažíme chránit na úkor jejich duševního zdraví. I toho našeho. Jenže oni na rozdíl od nás už toho času tolik nemají.
Jděte za svou babičkou, zavolejte dědovi, teď hned, už to neodkládejte zbytečně. Zeptejte se jich, jak se mají, skočte si na testy a zajděte za nimi. Vyprávějte jim, co děláte a jak žijete, oni už nemůžou zažívat, co vy, ale můžou žít skrze vás. Vezměte nebo pošlete jim fotky, co jste dělali v posledních dnech. Naučte je dělat video hovory, ať si můžete být aspoň takhle blíž. Nenechávejte to na pak. Ani vy si totiž neodpustíte, když se jednou probudíte a zjistíte, že už nikdy žádné pak nebude.
A ještě v něčem doufám, že vás tenhle příběh inspiruje. A sice, když vám bude ouvej, a to teď může být sakra často, vzpomeňte si na moji babičku Libušku, která po nesčetných zlomeninách už zase šlape. Která ve věku 93 let přemohla covid. Která se celá utrápená, osamělá už ani nechtěla zvednout z postele, ale teď má zase chuť do života. Až si budete zoufat, že je svět na hovno a máte se nejhůř na světě a nic nemá cenu, uvědomte si, že to nejcennější pořád máte. Jste naživu, jste tu. A je jenom na vás, jak naložíte s časem, který vám byl dán.
Super!Až mně ukápla slzička.