Mohli byste předpokládat, že nás rodičovství promění v nudné dospěláky, co už nemají na nic kromě mimina čas. Pořád jsme ale schopni podnikat všemožná vzrušující dobrodružství. Jako například sledování aktuálně hojně propíraného seriálu. Jednu epizodu si pouštíme třeba napětkrát, ale jak říkám, vzrušující dobrodružství. No a jak to vypadá, když se muž se ženou dívá na fantasy seriál?
Já: „Hele, a ty víš, o co v tý třetí sérii jde?“
Bob: „Nemám nejmenší tušení.“
Já: „Ty jo, já to nevim už od první série právě. Třeba teď, vůbec nechápu, kdo je tenhle týpek a o co mu jde.“
O několik scén později. Witcher hovoří o své mrtvé matce, s níž měl viditelně pocuchaný vztah, a tečou mu slzy.
Já: (zvolám naléhavě) „Sundej si tu košili!“
Bob: „Kdyby radši někoho zabil! Ubrečenej Witcher mě fakt nebaví.“
Já: „Proto chci, aby u toho byl aspoň trochu svlečenej.“
Zamyšleně dodávám: „Vlastně se tam ještě vůbec nikdo nesvlíknul, co to je za sérii tohle?“
Bob: „No není z nejšťastnějších.“
O další změť pro nás matoucích scén později. Konečně bojová scéna, která však trvá pouhých pár sekund, než Witcher vrhne kouzlo, co s pronásledovanou příšerou udělá puf, a je po všem.
Bob: „Neee! To nemohlo bejt všechno přece, to se tam ještě vrátí, vždyť nic neudělal.“
Já skanduju: „Svlíkni se! Svlíkni se!“
Obrazovka potemní závěrečnými titulky.
Bob: v očích mu pohasíná poslední naděje na vzkříšení bojové scény. Je to žalostný pohled.
Bob: „No tak čau, Witchere, zase někdy příště v budoucnu teda.“
Já poněkud podrážděně: „Jako mohli by někde vypsat, ve kterym díle se svlíkne, ať to lidem usnadní. A neříkej mi, že se nesvlíkne, protože, haloo, proč asi měla první série největší úspěch a nejlepší hodnocení? To to ještě nikomu nedošlo?“
Bob: „Jdu si pustit Diablo a zabít pár příšer.“
Já opět skanduju, teď už směrem k manželovi: „Svlíkni se! Svlíkni se!“