Jak jsme málem zahynuli v deštném pralese

Když jsme jakž takž prozkoumali Singapur, rozhodli jsme se, že se půjdeme podívat do parku MacRitchie. Je to přírodní rezervace, ideální pro milovníky přírody a sportovní nadšence. My chtěli ovšem na opice. Speciálně Bob chtěl na opice, nějakým záhadným způsobem má s tímto živočišným druhem zvláštní pouto, nevím, čím by to mohlo být, muhehe.

V tomto parku se náhodou nachází volně žijící makakové, takže to byla jasná volba. Vydali jsme se tedy vstříc dobrodružství s nadějí, že uvidíme alespoň jednu opici.

Viděli jsme skutečně zhruba jednu, a to hned, jak jsme vkročili do parku. Pohupovala se v koruně stromu a čuměla na nás, jako že jsme blázni, že tam lezeme. Nebyla daleko od pravdy.

Okamžitě poté, co jsme vykročili na cestu lesem, se strhl takový liják, že ta pršící scéna z Pirátů z Karibiku na moři proti tomu vypadala jako taková lehká jarní sprška. Byli jsme durch, než bys řekl prší, a všechny opice pochopitelně v prdeli.

Osobně jsem se chtěla schovat pod strom, kterej mi byl nejvíc sympatickej, nicméně to nebylo nejmoudřejší rozhodnutí. Koho by napadlo, že pod stromem taky prší, že jo. Trvala jsem na tom, že pod ním zůstanu, i když na mě chcalo možná ještě víc, než kdybych pokračovala v cestě. Chvíli jsem se držela kmenu, ječíc, že dál už nejdu, že tam nechci umřít, ale nakonec mě od něj Bob odmontoval. Sugar, která lokalitu měla zmáknutou, totiž navrhla, že bychom měli pokračovat, protože za rohem už musí bejt „takovej ten altán“.

Ten byl sice asi až za třiceti rohama a já si připadala, že se za chvíli rozpustím, ale nakonec jsme ho našli. V přístřešku jsme si vyždímali oblečení, ovšem jedinou opicí široko daleko byl stále jenom obnaženej Bob, kterej si sušil věci a lítal tam polonahej. Napadá mě, jestli se ho třeba trochu nebály.

Vzhledem k tomu, že nad námi hřmělo celkem statečně, jsem začala být lehýnce nervózní, ale měli jsme docela dost piva, takže nakonec to bylo příjemné osvěžení, obohacené o nevšední zážitek. Takovej déšť v tropickém pralese. Uznávám, že jsme málem asi nezahynuli, ale kdyby nám došlo to pivo, tak jsme určitě mohli!

Zhruba po hodině slejvák ustal a my se opět mohli vydat na cestu. Asi nikdo, kdo to nezažil, si nedovede představit, jaký vlhko a vedro je v pralese, když se tam vypařuje takový množství vody. Boty nám čvachtaly v bahně a loužích, nevěděla jsem, jestli jsem mokrá ještě z toho deště, nebo protože se potím jako dobytek. Ale i tak se šlo pěkně.

Došli jsme na super vyhlídku na Jelutong Tower, sice ani tam nebyly opice, ale ten pohled ve výšce nad korunami stromů stál skutečně za to. Totálně mě to okouzlilo. Opět jsem se přesvědčila, že příroda je velmi mocná čarodějka, ale taky, že vás v okamžiku může pěkně vypéct a neuděláte vůbec nic. A ty opice? Tak za těma jsme se museli vydat do jinýho státu, ale o tom až jindy 🙂