V životě by mě nenapadlo, jak složitý je pojmenovat dítě. Ale když se to vezme kolem a kolem, je to vlastně obrovská zodpovědnost. Vysíláte toho malého, bezbranného človíčka do světa s tím, že ho buď budou šikanovat, respektovat, zapadne nebo bude vyčnívat. Navíc vám garantuji, že každý, ale úplně každý z vašeho okolí bude mít najednou jasně vyhraněný názor na všechna jména světa. A taky se vás nebudou ptát na nic jiného. Místo: „Ahoj, jak se máš?“ uslyšíte jenom: „Už víte, co to bude? A jak se bude jmenovat?“ Jako by na tom stála ekonomika planety nebo otázka světového míru. Je to skoro stejně frustrující, jako když vám lidi sahají na bříško. Obzvlášť pokud sami tápete.
A protože jsme se shodli na chlapeckých jménech, pochopitelně budeme mít holčičku. A dohodnout se na dívčím jméně pro nás byla celkem výzva.
„Hele, mě už to trochu štve, že to vůbec neřešíš. Ale víš co, je mi to jedno, klidně jim v porodnici řeknu, že nemá žádný jméno,“ konstatuji poměrně nakvašeně směrem k Bobovi zhruba v 6. měsíci těhotenství.
„Vždyť je ještě čas. Navíc jsem myslel, že jsme se dohodli na Zhulence…“ dostává se mi odpovědi.
„Ty vole, nemůžeme ji doopravdy pojmenovat Zhulenka!“
„Proč? Zhulenka Bílková zní super.“
„Lásko, vždyť se nás zřekne hned, jak nastoupí do školky. Ber to vážně!“
„Já to beru vážně, ty jsi taky nedala žádný seriózní návrh.“
„To není pravda! A co Lola,“ připomínám svůj návrh numero uno.
„A můžeme ji dát rovnou k adopci Vémolovým…“ vrhá po mně už po tisící svůj oblíbený argument Bob.
„Lily…?“ nevzdávám se bez boje.
„A kariéru striptérky má jasnou!“ vetuje zase.
„Tak já nevim, bude to prostě Holka. Holka Bílková,“ vzdávám se.
„Haha, to ale nezní špatně. A šlo by to?“ pokouší Bob osud.
„Ty vole už!“ dramaticky vypisuji do vyhledávače nějaké aplikace o jménech v Česku „Holka“. „Jméno nenalezeno“ zobrazí se okamžitě, div, že se k tomu nezjeví takový ten smajlík, co se plácá do čela.
„Samozřejmě, že ne!“ odpovídám vztekle.
„Škoda, to by bylo fakt originální…a ani teda ta Zhulenka, jo?“
„Ne,“ cedím skrze zaťaté zuby a bojuji se slzami a nutkáním hodit po svém muži laptop.
Situaci jsem simultánně řešila s kolegyní, se kterou jsem tehdy měla službu. Mimochodem ta od té doby neřekne malé jinak než Zhulenka a já ani nepředpokládám, že to někdy bude jinak. My jí zase celé těhotenství říkáme Příšerko, a tak silně pochybuji, že ať se v těch jejích papírech za pár dní objeví cokoliv, uslyší na něco jiného.