Je to rok, co jsem dostala řidičák. Jak je známo, sice jsem ho udělala napoprvé, nicméně zkouškám předcházel zdlouhavý a pro mě i mou instruktorku velmi úmorný proces. Naštěstí je to dávno za mnou a já už rok zdárně drandím. Za ten rok jsem dost pokročila, a protože máme auto s automatem, nikoho v provozu neohrožuji ani nezdržuji. Většinou.
Ovšem je tu jedna disciplína, kterou se mi ještě nepodařilo zcela vymástrovat. Ano, je to parkování. Zatím jsem nezaznamenala, že bych se objevila v některé z kompilací s názvem Idioti za volantem, ale byly chvíle, kdy jsem sama objektivně zhodnotila, že bych klidně mohla.
Jednou, začátkem léta jsem si takhle vyjela na nákup. Supermarket máme nedaleko, takže žádný problém. Ten nastal až ve chvíli, kdy jsem se s kufrem plným potravin vracela. Protože bydlíme na jedné z nejrušnějších ulic v Praze, dodnes rezolutně odmítám parkovat přímo před vchodem. Zajela jsem proto rovnou na parkoviště za domem. K mojí smůle ale tentokrát bylo plné. Nezbývalo mi tedy než zaparkovat v jedné z přilehlých ulic podélně. V pohodě, proč ne, to zvládnu, nic tu nejezdí, říkala jsem si naivně.
Našla jsem si tedy pěkné místečko před jedním rodinným domkem a snažila se tam auto vměstnat. Nebudu vám lhát, byl to proces. Volantem jsem točila na všechny světové strany, než mi došlo, na kterou bych skutečně měla točit, k tomu jsem se potila jako zvíře a k smrti mě rozčiloval zvuk po kufru se kutálejícího melounu.
Nakonec se ale zadařilo a já vypla motor, sice vyčerpaná, ale pyšná. Ze zahrádky přilehlého domku mě celou dobu pobaveně pozoroval plešatý chlapík s telefonem v ruce. Teď se na mě vyloženě zubil. Haha, má bžundu z parkující blondýny, no to je toho, tak jsem se nemohla trefit, mávla jsem nad tím rukou. Chlapík mi nicméně naznačoval, ať si stáhnu okénko. Ježiš, co to je za vošousta, snad mě nebude zvát na kafe…
Když se mi po chvíli konečně podařilo zmáčknout správný knoflík k danému okénku, se zdviženým obočím jsem na něj pohlédla.
„Dobrý den, slečno, prosím vás, jak dlouho tady budete stát?“ zeptal se s úsměvem. No, co je mu do toho jako? napadlo mě, ale nahlas jsem odpověděla: „Chtěla jsem to tu nechat, proč?“ „No já jen, že bych se ráno rád dostal do práce.“
Ano, skutečně jsem mu našeho kombíka šoupla přímo před vrata s cedulí jako hovado, na které stálo NEPARKOVAT VÝJEZD. Opravdu se to stalo. Škoda, že za ten nápis nedodali stejně velkými písmeny KRÁVO. Třeba bych to pak v zápalu kroucení volantem nepřehlédla.
Nevěděla jsem, jestli mám brečet nebo si otevřít poklop od kanálu, co byl vedle, a radši do něj hupsnout. „Jsem debil, tak já to šoupnu,“ hlesla jsem, rudá až na prdeli. Naštěstí mi stačilo popojet dopředu. Přede mnou, a tedy i mimo ten podělaný výjezd, bylo totiž celou dobu krásné místečko! Ta potupa! V životě jsem se necítila víc jako blondýna.
Po přeparkování jsem chvíli jenom seděla a střídavě mlátila hlavou o volant a čuměla do blba na pokraji nervového zhroucení. Přemýšlela jsem, že v tom autě zůstanu, dokud ten člověk nezaleze, ale nechtěla jsem se už dál potit do sedačky. Nakonec jsem, ani nevím kde, posbírala zbytky své hrdosti a s hlavou vztyčenou vylezla z auta.
Pobrala jsem nákup, do podpaží čapla meloun a dala se na nenápadný úprk. „Tak nashle, klidně si to tu zase někdy nechte,“ zavolal na mě pobaveně chlapík.
Nikdy, nebo navždy, pomyslela jsem si, naznačila pokřivený úsměv a radši zmizela.