Damašek je nejstarší metropole na Zemi. Nejdéle trvale osídlené město světa, které si zachovalo jméno a místo, zatímco sledovalo vzestupy království a říši, jež si užily své sezóny hrdosti, než zmizely a byly navždycky zapomenuty. Takhle popsal Damašek Mark Twain a já si ho dovoluji na úvod citovat.
V Damašku pravděpodobně započnete a zakončíte svou cestu, pokud se do Sýrie vydáte. Leží cca 3,5 hodiny autem od Bejrútu, hlavního města Libanonu a asi nejbližšího místa, kam se dá doletět. Do Damašku se nelétá, jak jsem zmínila v předchozím článku, který najdete TADY.
Kromě bohaté historie, kterou vás tu rozhodně nehodlám nudit, mě zaujal na Damašku hlavně fakt, že ho lidé nikdy neopustili. A když říkám nikdy, myslím tím fakt NIKDY. Ani když jim ISIS téměř klepal na městské brány, když je bombardovali, ani nikdy jindy, což připomíná třeba i pouliční umění, a obyvatelé Damašku jsou na to právem hrdí.
Mísí se tu vlivy křesťanství, islámu i judaismu a jsou znát nejen na architektuře. Staré město v centru, kde se pravděpodobně i ubytujete, je křesťanskou čtvrtí, a kromě jiného tu můžete najít i Kostel sv. Ananiáše, údajně nejstarší katolický kostel na světě (2. st.), který se nachází v podzemí. To byste možná v Sýrii nečekali, co? Dodnes v něm probíhají bohoslužby, je v bezvadném stavu a mimochodem v podzemí je proto, že křesťanství tehdy bylo zakázáno, nikoliv muslimy, ale židy, kteří jeho šiřitele pronásledovali. Jedno překvapení za druhým, hm?
V uličkách starého města najdete kavárny plné místních, co si vychutnávají svou kávu (extrémně silná káva, podobná tradiční turecké) nebo čaj a samozřejmě shishu. Kuřáci jistě ocení, že se tu všude dá kouřit uvnitř, takže si po obědě můžete dopřát cigaretku, aniž byste museli opouštět lokál. Právě tyhle uličky skrývají to nejzajímavější z Damašku, ať už vás dovedou do místní galerie, kde jsme náhodou narazili na zahájení výstavy obrazů místního, zjevně slavného, umělce, a pár z nás se dostalo i do syrské televize (lol, opravdu se to stalo), nebo do zaprášeného obchůdku, kde místní starožitník marně čeká na své zákazníky.
V křesťanské čtvrti najdete také hipsterské bary a kluby, kde alkohol teče proudem (Bůh žehnej křesťanům, že aspoň tuhle rozkoš si neodpírají), muzika hraje pořádně nahlas a místní vás rozhodně nenechají sedět na zadku, takže jenom přátelská rada, nezapomeňte si přibalit taneční střevíce.
Kostely bývají stejně narvané jako mešity. My očumovali minimálně jednu svatbu a jedny křtiny. Rodina, která křtila děcko, dokonce trvala na tom, ať jdeme dovnitř. Velkorysost a pohostinnost místních nemají hranice.
Mešity jsou jediným místem, kde jsou ženy povinny se zahalovat. Vždycky vám půjčí místní hacafrak, který 
mělo před vámi na sobě zhruba milion jiných (lepší nepřemýšlet). Taky asi není překvapením, že se musíte vyzout. Nelze nezmínit Umajjovskou mešitu, která je jednou z největších a nejstarších na světě. Mozaika, která ji z velké části tvoří, mi připomíná obyvatelstvo Sýrie. Vždycky mi říkali, že syrský lid je takovou mozaikou složenou z Arabů, Kurdů, Peršanů, Turkmenů a dalších, a že právě v tom tkví krása jejich národa. Pro člověka ze západu, pokud nejste muslimové, bude návštěva mešity asi vždycky kuriozní záležitostí. Pohled na místní ženy, od hlavy až k patě zahalené do černé, které hlasitě pláčou a naříkají na důkaz své víry nebo solidarity s pohřbeným mučedníkem (nemylte se, taky se u toho dost často natáčejí na telefon), je něco k čemu nás doma rozhodně nevedli. Člověk si chvílemi připadá až nepatřičně, ale především většinou vstřebává všechny vjemy v němém úžasu a obdivu. A když se pak svolává k modlitbě, naběhne vám husí kůže, i když jste jen tichý pozorovatel.
Neméně narvaný bývá místní suk, trh, absolutní místo všeho dění. Tady pokoupíte, co potřebujete nebo chcete. A samozřejmě se dá smlouvat, i když mně osobně nejde přes pysky smlouvat o pro nás už tak směšných cenách s někým, kdo živoří ve válkou rozervané zemi. Každý prodejce vás bude lákat na cokoliv, co prodává, a všichni se s vámi budou chtít fotit. A možná se k vám i na chvíli připojí jako doprovod. Tomu se neubráníte. Pokud nemáte rádi lidi, nejezděte do Sýrie, to říkám narovinu. Není to ale nic extrémního. Ať se děje cokoliv, nikdy nesmíte vynechat zmrzlinu v hlavním damašském suku. Je to ta nejsmetanovější záležitost s pistáciemi, jakou jsem kdy zažila, kam se hrabou Italové. Za cenu, která se pohybuje okolo dolaru, jestli se nemýlím, vám nandají kopec, který ani nesníte. Vlastně jsem tam jela jenom kvůli tomu 😊
Na ulici se hodně slušně najíte, za cenu třeba jednoho dolaru budete po večeři. Vegetariáni přežijí a budou nadšení. Pokud nebudete navštěvovat luxusní restaurace (což s průvodci budete, ale není se čeho bát, snídaně a obědy jsou většinou už zahrnuty v celkové ceně tripu), tak vás strava na moc nevyjde. Pokud ale navštívíte restauraci, bar apod. apeluji, abyste nechávali velké dýško, jestli si to můžete dovolit. Nejsou na to zvyklí a není to povinnost, místní to asi ani nedělají, ale číšníci tu berou výplatu zhruba 40 dolarů měsíčně. To je asi všeříkající.
V Damašku budete pravděpodobně ubytovaní v pětihvězdičkovém hotelu Beit Zafran, což je nejluxusnější hotel, v jakém jsem kdy spala, a dokonale vystihuje ducha Damašku. Interiér je dechberoucí a služby skvělé. V rámci našeho zájezdu jsme v něm strávili celkem čtyři noci (dvě na začátku a dvě na konci) a opravdu jsem to ocenila.
Damašek si získal moje srdce a navždycky se do něj vryl. Taky mi tam konečně došlo, že jsem v Sýrii. Že jsem se sem fakt dostala, že sny se plní a že mě pravděpodobně čeká nejvíc vzrušující jízda mého života.