Jednou z věcí, které jsem si v těhotenství osvojila, je meditace. Soustředím se na ně mnohem lépe. Zatímco v minulosti se mi i u vedené meditace honily hlavou miliony myšlenek a málokdy jsem se „napojila na svůj dech“ nebo „vnímala to teplé světlo, jak se mi rozlévá po těle“, v těhotenství se ve mně nejspíš sepnul obranný mechanismus, tělo pochopilo, že je to zdraví mému i miminka prospěšné, a taky že se mi hlubokými nádechy a výdechy možná na chvíli uvolní žebra, která mi vehementně celý den drtí děloha.
A tak mi to jde líp. Fakt. Jsem jeden velkej focus. Úspěšně už zvládám meditace ráno a před spaním. Pokud tedy netrvají déle než pět minut a hodně se tam opakuje, jak jsem skvělá a zvládám obdivuhodný věci. Ale někdy zajdu ještě dál a navodím si k tomu to správné atmo. Protože odborníci radí, že to udělá hodně, a navíc jsem na mateřské a mám na to čas, že jo. Takže si třeba zapálím vonnou tyčinku, uvařím čaj a připravím nějaký dlabanec, abych se pak nemusela tisíckrát zvedat, vedle sebe připravím knížku na pak, a jde se na věc.
Líbezné audio: „S nádechem vnímejte, jak se vám hrudník rozšiřuje a rozlévá se po něm životadárná energie.“
Kikiny mysl: „Kéž by se můj již několik měsíců šikanovaný hrudník dal rozpínat, aniž by do něj začala kopat Bílkovská životadárná energie pokaždé, když se o to pokusí…“ zasním se. „No nic, soustřeď se, bába už je u žeber a ty jsi ještě ani nenaplnila hrudní koš vzduchem.“
Líbezné audio: „Bílé světlo naplňuje každou buňku vašeho těla.“
Kikiny mysl: „Ježíš, já zase nedala prát ty bílý pleny, co mi tuhle přišly. Na kolik se dávají? 60 nebo 90 stupňů? Doufám, že jsem neustřihla cedulku jako u ručníčků, a teď budu zase vědět prd.“
Líbezné audio: „Hluboký nááááádech a výýýdech.“
Kikina za hlubokého výdechu otvírá jedno oko: „Ale ten sendvič, co jsem si připravila, ten vypadá hodně slibně, to se povedlo.“
Líbezné audio: „Nááádech a výýýdech.“
Kikiny mysl: „Seeendviiiič!“
Místo tlumeného audia se asi tak o pět decibelů hlasitěji rozezní reklama na elektro: „Sakra, pochcanej YouTube Premium, kterej se mi nabízí pokaždý, když platformu otevřu, ale přijde mi odjakživa naprosto zbytečnej, protože, kdo by si platil za to, že mu ve videích nebudou vyskakovat reklamy? A to jsem se začínala tak pěkně soustředit a napojovat sama na sebe. No nic, jdu do toho sendviče, vesmír to tak očividně chce.
Moje tělesné potřeby totiž už nějakou dobu nemá na starosti vesmír, ba dokonce ani já, ale moje malé velké štěstí v bříšku. Minule se mi například zdálo o nutelle. Naštěstí mě to ale ze spánku nezvedlo. To, když se mi zdá o jablečném džusu, musím třeba uprostřed noci vstát a jít si do kuchyně nalít sklenici. Nebo tři. Příroda. Neuděláš nic. Ale tak hlavně že už jsem se s tou meditací posunula. To mám ze sebe radost.