Když jsem se v 18 rozhodovala co dál dělat, přísahala jsem si, že děti to nebudou. Že já nikdy nezplodím satana, který zhruba 20 let života bude myslet jenom na sebe a bude pořád upatlanej od marmelády, i když marmeláda nikde není. Cizí ratolesti mě děsily. Dneska jsem zvyklá, že jsou lidská mláďata součástí ekosystému, chápu a respektuji, že jejich zničení nebo poškození je trestné, a jedinou věcí, která mě na nich děsí, jsou jejich rodiče. Popíšu vám příběh, který se mi stal v Albertu, což je samo o sobě značně frustrující prostředí, a odnesla jsem si z něj mnohá ponaučení.
Stála jsem si takhle u pečiva a zhulená jako kůň meditovala nad rozhodnutím, jestli si vezmu koblihu, případně plněnou koblihu či croissant nebo skořicového šneka. Zrovna v momentě, kdy jsem se rozhodla, že vezmu všechno, do mě zezadu někdo naboural košíkem. Nebyla to kdovíjaká rána a jednalo se o košík plastový na kolečkách, nikoliv ten velký železný, ale stejně jsem se otočila s výrazem, který jasně dával najevo, že do mě košíkem nikdo vrážet nebude ani náhodou.
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že musím sklopit zrak, abych zahlédla viníka. Stál tam. Malý satanáš, tak maximálně tři roky. V titěrných ručkách svíral košík a evidentně se bavil tím, že vrážel do lidí. Přimhouřila jsem na něj zlověstně oči, které už tak díky notnému množství THC vypadaly jako pouhé škvírky. Satan zrudl a vypadal nejistě. Přidala jsem pokřivený úsměv, protože mi to dítě připadalo vtipné. To sémě zla pookřálo a vzalo to jako signál ke hře, obratně s košíkem vycouvalo a mašírovalo si to mezi regály, cestou kosíc babičky a dědečky hlava nehlava.
Celou dobu tam stála jeho unaveně a zoufale působící maminka, která na mě házela omluvný pohled. Čistě ze zvědavosti jsem se vydala za dítkem, předstírajíc, že jdu pro bonbóny. Dítě nenápadně vykukovalo z poza regálu a nedbalo volání zoufalé matky. Tiše jsem vyčkávala na další útok. Přišel v okamžiku. Dítě se ke mně snažilo přikrást zezadu, ale já ho obelstila, otočila jsem se rychle jako panter (prosila bych toto přirovnání přejít bez poznámek), chytila košík, načež se dítě tak leklo, až zavýsklo a já se trochu bála, že se počůrá.
Snažilo se uniknout a schovat za dalším regálem, ale já jeho podlý plán odhalila a už jsem na něj čekala, v té rychlosti to pidižvík neubrzdil a napálil do mě. „Mám tě! A máš to!“ chytla jsem ho, zatočila s ním, až se rozchechtal.
„Ty ale zlobíš, to není možný!“ zpustila výtky jeho maminka. „Moc se omlouvám, on není zlý, jenom je to kluk neposedná a já ho na ten nákup musela vzít, nemám hlídání,“ drmolila omluvně. „Vůbec nic se nestalo,“ řekla jsem a musím přiznat, že mi té maminky bylo trochu líto, vypadala totiž, jako že se za chvíli rozbrečí. „Teď musíš mamce pomoct s nákupem, jo? promluvila jsem k dítku. „Když jí hezky pomůžeš, můžete si pak doma hrát, víš?“
Odebrala jsem se k pokladně a po chvilce čekání se konečně dostala k placení. Najednou mi něco klepe na nohu. Byl to satan. Hleděly na mě obrovské oči, připomínající Bambiho. Vztáhl ke mně ručičku a podával mi lízátko. Nevěřícně jsem vykulila oči. „To je pro mě?“ přikývl a já si ho vzala. Na oplátku jsem se vzdala Kinder Buena a podala mu ho. Radostně po něm chňapl a už už se otáčel, že zmizí pod máminou sukní, ale ještě se zarazil, vrátil se a objal mě. Teda moje nohy, vzhledem k jeho výšce. V ten moment jsem si uvědomila, že na nás čumí lidi stojící minimálně ve dvou frontách, pokladní, securiťák i maminka toho trpaslíka a všichni vypadali, jako by viděli Lvího krále. Přemýšlela jsem, jestli toho kluka nemám vítězoslavně zdvihnout nad hlavou, jako to udělal ten pavián Simbovi, ale pak jsem to naštěstí zavrhla.
„Děkuju,“ zašeptala za mnou maminka, když jsem opouštěla obchod. Klučík mi ještě zamával. To celé by se možná odehrálo úplně jinak, kdybych nebyla tolik zhulená. Nebo kdyby mi bylo třeba dvacet. Nejspíš bych to dítě nakopla, jeho matku odsoudila jako neschopnou a po zbytek dne byla naštvaná, co si to vůbec ten smrad dovolil. Jenže ne vždycky je dobrý nechat se sejmout první emocí, kterou ve vás situace vyvolá, a na jejím základě hodnotit ostatní. Je to totiž jenom vaše emoce. To dítě opravdu nebylo zlý, mě by taky nebavilo brouzdat po obchoďáku, kde si nemám s čím hrát, kdyby mi byly třeba tři. A jeho máma nebyla špatná máma. Snažila se ho uhlídat, ale někdy je to prostě trochu náročnější. Co bych si na nich vzala, kdybych na ně začala ječet, že je to spratek a ona neschopná kráva? No nic. Svět by určitě nebyl lepší a mně by se nedýchalo líp. Moje rada tedy zní, buďte s dětmi trpěliví, jsou to satani, ale ve většině případů neškodní. A nebuďte tak tvrdí na jejich rodiče, však oni taky pořádně nevědí, co dělají.