Pro velký úspěch, který skoro před dvěma roky vyvolal článek na toto téma, jsem se rozhodla sepsat pokračování. Bude ovšem mnohem bolestivější, krvelačnější a zkrátka nic pro citlivé povahy, to upozorňuji předem.
Náš vztah se opět otřásl v základech, a to v období Vánoc. Velmi dobře si uvědomuji, že to bývá obecně náročné období a loňský rok byl ještě náročnější, ale jsou zkrátka hranice, které se nepřekračují.
Začalo to vlastně už Mikulášem, který nám s Bobem letos opět přinesl bohatou nadílku. Z minulosti jsem se poučila, že se taková nadílka musí průběžně likvidovat, jinak propadá bytu a zkrátka mizí. Po Štědrém dnu v našem pověstném košíčku sladkostí přibyly další hromady čokolád, bonbónů, sušenek, ba dokonce bonboniér-jako by dvě krabice cukroví byly málo-, které nebylo možné konzumovat v krátkém časovém intervalu. Tedy to jsem si alespoň myslela.
Bedlivě jsem monitorovala, jestli se mi moje sladkosti záhadně nevytrácí, jako se to stalo v minulosti. A jednoho dne to opravdu přišlo. Procházela jsem kolem košíčku, letmým pohledem kontrolujíc obsah a čistě z dobroty srdce povídám:
„Jestli sis už snědl svoje čokolády, můžeš si klidně dát ty mo…“ větu jsem nikdy nedokončila. „Jo, ty už sis posloužil,“ otáčím se na Boba ve slow motion.
Bob: sundávajíc si sluchátka od playstationu „Říkala jsi něco, já hraju.“
V hlavě mi okamžitě začala blikat červená výstraha: VRAŽDA, SMRT, ZABITÍ, přesně jako v Demolition Manovi.
Já: „Že jsem ti chtěla nabídnout svoje čokolády, ale ty už jsi je prachsprostě sežral!“
Bob: „Tam ještě nějaký jsou jo?“
Já: „No skoro ne, když jsi je sežral, povídám.“
Bob: „Já jim jenom, co je moje, asi sis ty svoje musela někam uklidit.“
Já: „Tebe za chvíli někam uklidim, to budeš koukat.“
Z jistoty, s jakou pronesl tu hrůznou lež, mi tuhla krev v žilách. Můj milovaný Bob. Můj pan Příšera. Jak může být schopen takových zvěrstev. Nechtělo se mi tomu věřit, ale do Teda Bundyho by taky nikdo onehdá neřekl, že mordoval ženský na potkání.
Bob: „Já se jenom snažim, aby to co nejdřív zmizelo a nebyli jsme tlustý.“
Já: začínám mít tik v oku „Proto mi jíš moje sladkosti?! Abychom nebyli tlustý?“
Bob: „Říkáš ještě něco, lásko, já se teď musim soustředit, jdou po mně zombie, ale klidně si vem moji čokoládu, jestli jsi ztratila svoji.“
Já: Na tohle nemám. Proskakuju oknem a páchám sebevraždu.
Dobře, pochopitelně jsem neproskočila oknem, máme totiž okna plastový, navíc bydlíme v prvním patře, takže bych byla za idiota. Taky chodím na terapie a vím, jak se vypořádat se stresem, takže jsem si začala masírovat ušní lalůčky a zhluboka dýchat „Huuuu-saaaa, huuuuu-saaaa,“ to pomáhá.
Přísahala jsem Bobovi krutou pomstu a můj čas přijde, to vám povídám. Taky jsem slíbila, že o tom napíšu na Ze života Kikiny, ať všichni vědí, co musím snášet a jakej je to netvor. Slíbil, že si založí vlastní blog s názvem Hlas pravdy, kde bude uvádět věci na pravou míru. Vysmála jsem se mu, že to zní trochu jako Haló noviny a budou mu na to klikat jenom fanatici, ale jestli na to někdy někde narazíte, tak mu nevěřte ani slovo…A já mu chtěla ty sladkosti sama přenechat.