Za dva měsíce se vdávám. Poslední dva měsíce budu Janoušková, příjmení, který vlastně ani není moje, ale nosím ho od narození. Je to hustý, co vám budu vykládat. Shit is opravdu getting real. Jak se náš velký den blíží, samozřejmě se nabízí otázka, jak přípravy jdou a jak je zvládáme. Upřímně, nemáme si zatím vůbec na co stěžovat. Nějaké to zhrouceníčko hned z kraje, než jsme vybrali vhodné místo na svatbu, sice proběhlo, ale jinak jde vše až podezřele hladce.
Nicméně jsem holka, a pro ty je zásadní jedna věc. Jedna je nade všechny. Tipli jste správně, jsou to šaty. Řešila jsem samozřejmě v prvé řadě, jak budu vypadat.
Zaprvé, nechápu, proč všechno, co má přízvisko „svatební“, musí mít na konci hned čtyři nuly. A to nejen co se týče šatů, ale prostě všeho. Ceny svatebních věcí se zkrátka udávají v desetitisících. Svatební šaty, svatební kytky, svatební focení, svatební dort, svatební jednorožec, no prostě každá svatební píčovina stojí majlant. A jenom kvůli tomu slovu svatební. Nejspíš bude prokletý, protože jinak je to úplně jinej cenovej příběh.
Několik týdnů jsem byla nervní jako nadržená kobyla, protože se mi žádný šaty nelíbily. Nebylo se mnou moc k vydržení, když se mě někdo zeptal, jestli už mám šaty. A lidi se ptali. Najednou ty vogy nikoho nezajímalo nic jinýho.
„Tak co, už máš šaty?“ jsem běžně slýchala místo pozdravu. „Chcípni! Umři krutou smrtí, smaž se v pekle, bitch,“ byla obvykle odpověď, která se mi v takový moment honila hlavou. Většinou jsem ale jenom něco neurčitýho zamrmlala. Většinou.
Z těch dotazů jsem měla za chvíli tik v oku, navíc se mi fakt nedařilo kápnout na to pravý vořechový. „Seru na to, zamotám se do prostěradla a budu tomu říkat řecký nebo bohémský styl,“ usnesla jsem se jednou poté, co jsem si objednala několikery šaty na léto, ale svatebky stále nic. Když už jsem byla vskutku na pokraji šílenství, bůh se nade mnou smiloval a seslal mi prostřednictvím reklamy na Instagramu ty nejkrásnější svatební šaty na světě.
Pocit úlevy, který mě zaplavil, mohl být velmi osvobozující, kdyby se můj mozek nerozhodl, že když už nemusí řešit tohle, přeorientuje pozornost na výzdobu, dort, družičky a…oděv ženicha.
Já: „Už sis rozmyslel, v čem se chceš ženit?“
Bob: „V čem chceš, abych se ženil?“
Já: „To je přeci na tobě, lásko, v čem chceš. Máš nějakou představu?“
Bob: „Spoustu z těch představ jsi pohřbila, než jsem je vyslovil nahlas, takže mi není jasný, co je vůbec povolený.“
Já: „No všechno, lásko, fakt. Hlavně aby ses cejtil dobře ty.“
Bob: „Tak jo.“
Já: „Takže?“
Bob: „Já bych chtěl cylindr.“
Přiznávám, že mi vzal trochu vítr z plachet. Spodní čelist mi klesla v němém úžasu.
Bob: „A frak.“
Stále oněměle žasnu.
Bob: „A hůlku.“
Lapám po dechu a cítím, jak se začínám potit.
Bob: „A monokl.
Obočí mi vystřelí až na temeno a zrychlí se mi puls.
Bob: „Nebo jsem taky přemejšlel, že by bylo cool mít třeba brnění. A hlavně meč, že jo, ten je nejdůležitější.“
Já: Zmůžu se na ubohé „Výborně“, cítím pnutí v hrudníku a mám mžitky před očima. Určitě budu mít íčko.
Bob: „Tak dík, lásko, jsem rád, že jsme se domluvili,“ líbá mě můj nastávající na čelo, nedbajíc mého rychle se zhoršujícího zdravotního stavu.
No, to bychom měli. Kdo se moc ptá, moc se dozví. Jsem opravdu zvědavá, v čem ten tam přijde.