Když jsem minulý týden vyrážela do práce s tím, že z ní odpoledne půjdu přímo na protest proti rozhodnutí Nejvyššího soudu v USA zvrátit případ Roe v. Wade, sahala jsem po kovovém ramínku ve skříni. Sundávala jsem z něj bílé svatební šaty a v hlavě mi najel velmi grafický obrázek, jak se na té bílé látce rozstříkne krev. Paradox, že mně na něm visí svatebky a jiným budou kvůli němu viset životy na vlásku. A možná o ně i přijdou.
Manžel se mě při odchodu ptal: „Hele, a proč je vlastně symbolem těch protestů kovové ramínko?“ „No, víš, ony si jím ty ženské, co nemají jinou možnost, dělají potraty samy,“ odpověděla jsem. „No fuj, ježiši, to je ale strašný!“ vyvalil na mě oči. „Je,“ povzdechla jsem si odevzdaně.
Myslím, že to ráno, kdy se americký Nejvyšší soud rozhodl zvrátit případ Roe v. Wade, jsem poprvé pochopila, jaké to je, když vám něco hne žlučí. Bodlo mě v místě, kde si tak nějak myslím, že by žluč mohla být, a úplně mě to tam sevřelo. Ne že by mě počínání amerických zákonodárců zvlášť překvapilo, ale vždycky si říkáte: „To přeci nemůžou schválit, nejsou blázni.“
Hle, a jsme tu. Zpátky v hlubokém středověku. Tedy my zatím ne, ale Amerika, země zaslíbená, kam se ještě nedávno vydával každý druhý mladý člověk v naději, že si splní svůj americký sen, ta se jako civilizace posunula zhruba zpátky do sraček.
Dneska by do USA přesídlil snad jen největší odvážlivec, a i země Blízkého východu, donedávna rozervané válkou, se jeví bezpečněji. Kromě toho, že hrozí, že vám třeba ve škole zastřelí dítě a od autorit se místo změny legislativy dočkáte zdánlivě bohulibého „We are deeply sorry“, místní zdravotnictví je doslova k nezaplacení.
Pořád se divím, že ten jejich světový unikát v podobě dobrovolného komerčního pojištění nabízeného na neregulovatelném trhu ještě nezpůsobil úplný kolaps. Ale možná už od něj nejsme daleko.
Předpokládá se, že v blízké době dojde k zákazům potratů v téměř polovině států USA. Čímž se nejen rapidně zvýší úmrtnost žen, které si budou provádět zákroky samy nebo se uchýlí k řezníkovi od vedle se špinavým nožem, co jim to „klidně kuchne“, ale taky vzroste počet odložených dětí, jež (v lepším případě) skončí v ústavní péči, která je ale ve většině států, jenž zaujaly takto radikální postoj, v dost žalostném stavu. A nikoho ani nenapadne na tom něco měnit.
Mým nejoblíbenějším příkladem je Alabama. Tak nějak, jak to vypadá tam, si představuji peklo. Je to stát, kde ročně umírá dvojnásobně víc kojenců, než je americký průměr a těhotné ženy nemají garantovanou dostupnost žádné zdravotní péče. Téměř 16 % dětí se tam dává k adopci, ale opatrovníkům stát neposkytne žádnou finanční podporu. Přesto je to země, kde jsou potraty zakázány již od roku 2019, a to i v případě znásilnění (!), incestu (!!) nebo postižení plodu neslučitelného se životem (!!!). Takže o jakém pro-life se to tady vlastně bavíme? Life pro koho? Dokud plodu bije srdce, neudělají vám přerušení ani v případě, že sama umíráte. Hotový ráj na zemi, že?
„Hele, a myslíš, že tím protestem před americkou ambasádou něco změníte?“ ptal se mě kolega, než jsem vyrazila. „To nevím, ale když budu mlčet, tak taky ničemu nepomůžu,“ odvětila jsem popravdě.
Protestní pochod byl nakonec moc fajn, samozřejmě, kéž by ho vůbec nebylo třeba, ale sešly jsme se s kamarádkami fajn parta. V životě jsem nekřičela tolikrát slovo vagina, musím říct, že to bylo i na mě trochu moc. Celkově to ale byla příjemná akce, i když se mnou nikdo nechtěl provádět žádné výtržnosti.
„Holky, pojďte aspoň rozbít nějakou výlohu, manžel mi říkal, že jestli mě domu nepřivedou v poutech, tak se nemám ani vracet. A manžela přeci poslouchat musím,“ zahlásila jsem na odlehčení a pobavila každého v doslechu. Zasmáli se dokonce i přítomní pánové.
Nebylo jich sice mnoho, ale byla jsem mile překvapena jejich účastí. Někteří doprovázeli partnerky, jiní se zase vydali z vlastní iniciativy s příhodnými transparenty: „Nemám do toho co mluvit.“
Popravdě si myslím, že je přítomnost pánů na protestech tohoto druhu klíčová. A ráda bych je tímto vyzvala, aby se takových akcí účastnili, aby nahlas vyjádřili svůj nesouhlas a nebrali to na lehkou váhu. Vím, že drtivá většina mých mužských vrstevníků nad zákazem potratů samozřejmě vrtí hlavou. Jenže na protestní akci nebo podepsání petice si už jen tak někdo čas neudělá. A já to chápu, jsme ostatně v nejproduktivnějším věku a chlapi třicátníci teď hlavně makají jako šrouby. Jenže kdo sedí v Parlamentu? Kdo rozhoduje u Nejvyššího soudu o budoucnosti a právech žen? Jsou to muži. Prošedivělí šedesátníci, kteří by nejraději ženským sebrali i právo volit a zavírali je za neposlušnost.
Chlácholím se nadějí, že tuhle generaci brzy nahradí jiná, o něco rozumnější, která bude chápat a respektovat pojmy jako demokracie a lidská práva. Která nebude upřednostňovat vlastní pocit moci před potřebami společnosti. Ale bylo by bláhové si myslet, že ji v těch křeslech nahradí ženy. Všichni víme, že to zase budou převážně pánové. A proto je důležité, abyste i vy dávali najevo svůj postoj a nenechali nás v tom samotné. Protože jste to koneckonců vy, koho ti prošedivělí šedesátníci budou spíš poslouchat. A jste to vy, kdo o nás jednou bude rozhodovat.
Pokud žádné ženské nepřejete, aby se ocitla v situaci, kdy bude volit mezi ramínkem a něčím možná ještě horším, podepište petici Amnesty International a apelujte na americké guvernéry, aby zastavili zákazy interrupcí. Nevím, jestli tím něco změníme, ale za zkoušku to stojí.