K téhle fotografii její autorka hned po zhotovení podotkla: „Ty brďo, a pak že těhule nejsou sexy!“ Naprosto chápu, fotka se fakt povedla. Ale jestli bych v požehnaném stavu použila k definici svojí osoby zrovna slova jako sexy, žádoucí, půvabná nebo smyslná…nope, to asi ne. Ovšem nestěžuji si. Holt člověk chvíli není puma, ale spíš jako panda. Pandy jsou fajn, všichni je mají rádi. Věděli jste, že funny videa s pandami jsou jedny z nejsledovanějších na internetu? Klidně si běžte nějaké pustit, počkám. Ano, pandy ruleeez! Takže beze všeho budu panda. Když to teda není navždy. A k otázce, jestli jsou těhule sexy, mohu nabídnout dvě modelové situace, které nepotřebují další komentář. Vyhodnocení pak nechám raději na čtenáři.
Modelová situace číslo jedna: Bylo to asi začátkem druhé poloviny těhotenství, zkrátka takové to období, kdy vám bříško začíná viditelně překážet nebo vás omezovat v určitých činnostech. Po sprše jsem dovalila v županu na gauč a chtěla se uvelebit. Kolenem jsem si ale přišpendlila župan ke gauči a vědíc, že není cesty zpět, jsem se zapíchla hlavou mezi polštáře se zadkem trčícím vzhůru. Všimněte si, že jako zodpovědná matka jsem instinktivně nechtěla skončit na břiše, takže jsem obětovala hlavu. A vlastní důstojnost. Manžel totiž pozoroval celou scénu z profilu a viděl přesně, krok za krokem, jak proběhla. Epic. „Ou maj gáád,“ řvala jsem do polštářů. Z velký části proto, že jsem se z tý polohy s přišlápnutým županem pochopitelně sama nemohla dostat a doufala, že se zadusím. „Já už chci bejt zase normálně sexy, a ne jako nemotorná panda,“ huhlala jsem do polštáře. „Tak ještě vydrž,“ odpověděl Bob a pomohl mi do důstojnější polohy, ve které jsem se mohla konečně od plic zasmát, protože mi do nich zase proudil vzduch a nebyly zaseklé v mém krku.
Sexy jsem se snažila být i o pár dní později během modelové situace dva. Myslím, že jsme hráli deskovku, když mi začalo být horko a potřebovala jsem si sundat mikinu. To není ani pro těhule problém, ale já se podívala z profilu na Boba a řekla si, že si tu činnost trochu osvěžím. Sotva zachytil, jak na něm visím pohledem, rychlostí světla jsem si přes hlavu přetáhla mikinu, s rozverným rozcuchem jsem ještě přimhouřila oči a divím se, že jsem nakonec nezavrčela. Nailed it. Nebo jsem si to alespoň myslela. Můj promakaný pářící tanec se ovšem zcela minul účinkem. „Dobrý? Co ti je?“ zněla Bobova reakce. Načež jsem to dovršila tím, že jsem ho poprskala, jak jsem se okamžitě začala smát, protože mi došlo, že ta celá scéna vypadala spíš jako Duška a Holubové z Pelíšků než Geera a Roberts z Pretty Woman. A já byla Dušek. „Nic, jsem si potřebovala sundat mikinu, tak jsem si řekla, že bych tě u toho mohla začít svádět,“ vypravila jsem ze sebe mezi lapáním po dechu a tekoucíma slzama smíchu. „Promiň, tak to jsem nepoznal,“ odvětil křenící se Bob.
Jó u nás v Příšerově se nasmějeme hodně. A to i v momentech, kdy například řešíme manželské spory. Ačkoliv každý ví, že s ženou v požehnaném stavu si není radno zahrávat, taková situace se zubní pastou nám už začíná přerůstat přes hlavu. Zubní kartáčky jsou i s pastou uloženy v keramickém kelímku na zrcadle v koupelně, kde na ně dosáhnu jak já, která si čistí zuby standardně u umyvadla, i můj muž, jenž tuto činnost zásadně a trochu nestandardně vykonává ve sprše. Takhle jsme si to nastavili hned na začátku vztahu po vzájemné nevyslovené dohodě k uspokojení potřeb nás obou. Jenomže nyní vyvstal problém, a sice můj manžel si myslí, že se pasta víčkem dolu s oběma elektrickými kartáčky do nádobky prostě nevejde. Vejde se tam, jen to chce správný grif. K mé hrůze tam tedy zapíchává tubu dnem vzhůru, aby mezi ně pohodlněji zapadla. Zcela NEDBAJE faktu, že pokud dojde k situaci, kdy je v tubě méně než polovina obsahu, nic z ní nevymáčknete. „Ty vůbec nebereš ohledy na lidi, co s tebou sdílí domácnost,“ vyčítal mi jednou, když jsme se u toho umyvadla náhodou potkali. „Vždyť tam takhle (víčkem dolu) ani nepasuje, a jak si mám potom vyndat ten kartáček, no jak?“ „Ty vážně nechápeš, že to z tý tuby pak nejde vymáčknout, když ji dáš víčkem nahoru?“ bráním své duševní zdraví. „Každej normální člověk vymačkává pastu odshora dolu,“ předvádí názorně, jak na to. „To právě ráno vůbec nikdo řešit nechce,“ vyhrknu se smíchem. No uznejte, ráno, rozespalá, když přijdu k umyvadlu, očekávám od svojí zubní pasty především to, že mě obdaruje obsahem na první, klidně i jemné zmáčknutí. Ne že na ní budu muset praktikovat Heimlichův manévr. Svět je už tak dost komplikovanej a život někdy těžkej, já nemůžu ještě přemlouvat pastu na zuby, aby spolupracovala. To prostě nedám. To ráno mě situace obzvlášť pobavila, smála jsem se ještě deset minut. „Jednou se stane, že mi z toho praskne voda, jak mě pořád něčím rozesmíváš. Aspoň bude Příšerka veselý miminko.“ Všimněte si, jak nenuceně přelaďuji na něžnou strunu. „Podle mě takhle i jednou umřu. Smíchy, po tvém boku,“ dovrším znamenitě. „A já v agónii po tom tvém,“ odvětil Bob s úsměvem.