Během mé práce v médiích jsem většinu času byla živnostníkem. Tahle řehole nejen, že se dost nevyplatí, ale zahrnuje také jednou ročně utrpení v podobě daňového přiznání. To se podává do konce března, takže někdy 28. 3. to reálně začnu řešit a zjistím, že jsem úplně v hajzlu, protože absolutně nevím, jak na to.
Nechápu, proč bych měla věnovat tolik času, energie a nervů na to, abych mohla slavnostně odevzdat prachy, který stejně nemám. Vypadám snad jako Ježíš, který si odnese vlastní kříž, a ještě se na něj přibije, aby na něm vesele mohl umírat pomalou a bolestivou smrtí? No nevypadám.
Nevěřím, že jsem MATUROVALA z ekonomiky a účetnictví a neumím vyplnit daňový přiznání! Hlavně, že si pamatuji Pythagorovu větu nebo tabulku chemických prvků, který mi nikdy k ničemu nebyly a s daněma mi taky nepomohly. Spoiler pro budoucí generace: Opravdu vám většina sraček, co do vás ládují ve škole, v budoucnu bude úplně k hovnu (to ovšem neznamená, že se to nemusíte naučit, musíte, jen trpte, já taky trpěla).
Při pohledu na ty papíry k daním se mi vždycky chce zvracet, brečet a skočit z okna zároveň. Každoročně to skončí hysterickým záchvatem, který musí uklidňovat Bob, neboť na sebevraždu nemám koule a pravděpodobně by ty prachy finančák chtěl i tak.
Nakonec to většinou nějak dám a za pár dní mi volá paní z finančního úřadu a lomí nade mnou rukama, že jsem to zase vyplnila blbě. Na opravné vyplnění mám, tuším, další dva měsíce, načež v den termínu sednu k těm samým ohavným papírům starorůžové barvy a hroutím se znovu.
Vloni se nad mou ubohostí slitovala a po půl hodině, kdy jsem ji zahrnovala dotazy, mi říká: „Počkejte, víte co, vyprdněte se na to, já to tu škrtnu a dopíšu radši sama.“ Chtělo se mi na ni sice zařvat, proč to takhle nedělá sama automaticky, ale byla jsem jí opravdu velmi vděčná, tak jsem to neudělala.
Letos jsem pro změnu přiznání odeslala a raději odcestovala co nejdál, aby mě nikdo nemohl do telefonu oznámit, že se za ten rok nic nezměnilo a já jsem pořád kretén.