Než se pustím do popisování našich cest po Asii, chtěla bych se s vámi podělit o příběh podle skutečné události, který vážně ohrozil náš vztah s Bobem. Možná jste to ve vztahu taky zažili, dejte mi případně vědět, jestli v tom nejsem sama.
Po dvou letech jsem poprvé pochybovala o naší společné budoucnosti, a můžou za to Velikonoce. Respektive sladkosti, které jsme dostali k Velikonocům od Bobovy mamky. Jako zkušená matka nám je rozdělila rovným dílem.
U nás doma totiž platí jednoduché pravidlo, co se sladkostí týče. VŠECHNO se dělí na půl. Dobroty se obvykle skladují v košíčku v obýváku, aby byly po ruce, když přijde kamarád hulihlad. Jenže tentokrát jsem doma po večerech nepobývala tak často, a najednou jsem si všimla, jak sladkostí začalo ubývat. Bob si sežral už skoro celou svoji část, nicméně ani v nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že se dotkne i té mojí.
Když už zbývala pouze poslední lázeňská oplatka, upozorňuji, že jsem z celého balení měla jednu, zřejmě to psychicky nevydržel a prostě ji snědl. Fakt, že zmizela, upoutal moji pozornost a začala jsem bojovat za svá práva.
Já: „Hej, ty jsi sežral tu poslední oplatku, já jsem z toho balení měla jenom jednu!“
Bob: přejde ke košíčku, který zeje prázdnotou a nevěřícně na něj kouká. „To není možný, tady někde musí bejt,“ prohmatává okolí košíku.
Já: „Takže ty jsi normálně sežral poslední oplatku, to ti nestačila ta vajíčka…. a perníčky!“ vyjekla jsem v úžasu, když jsem došla ke košíčku, kde ještě nedávno byly perníčky čtyři. Teď se tam nacházel jeden.
Já: „Tak to přestává všechno, jak jsi mohl sežrat tři perníčky?!“
Bob: „Jsi si jistá, že byly čtyři, jak si to můžeš pamatovat? Už tu asi holt byly moc dlouho no, tak propadly tady bytu, to se musí likvidovat průběžně, aby se to nezkazilo nebo neztvrdlo.“
Já: „Byly tady od minulého týdne, ani ne šest dní, stejně jako….Bobe, kde jsou ty berušky?“ Zjistila jsem, že obě čokoládové berušky se taky pohřešují.
Bob se smíchem: „No, tam platí stejný pravidlo jako s těma perníčkama…propadly.“
A to byla poslední kapka, berušky byly moc!
Já: „Taková zrada! To jsem nezažila v životě, a že si ke mně chlapi dovolili ledacos. Jak někdo může bejt tak sobeckej? Jaká míra zoufalství a trávy tě dožene k tomu, že sežereš nejen všechny svoje sladkosti, ale ještě všechny moje?!“
Bob: „Ještě tam máš ten jeden perníček!“
Já: dramaticky odcházím z místnosti
Bob: tlemí se jako blázen.
Já: „Tohle je konec, ti říkám, překročils všechny meze, i meze těch mezí, chápeš to?“ řvu na něj z koupelny.
Bob: brečí smíchy.
Víte, jak pořád všichni tvrdí, že po dvou letech se něco láme, vztahy se mění, přichází zvraty a někdy i zrady a křivdy? Tak už je to tady, ty vole! To je určitě vono! Už chápu, proč se říká, že láska je boj. Musíte totiž bojovat o vlastní sladkosti! Tyto události otřásly naším vztahem v základech, ale nakonec jsme to ustáli. Bob jde na skupinovou terapii závisláků na čokoládě a já si jdu pořídit trezor na sladkosti.