Nedávno jsem se svěřila s tím, jakými nečekanými zvraty náš vztah prošel. Leč jsme je ustáli, mám tu další poznatek, který se týká fungování v dlouhodobém vztahu. Spousta lidí mě varovala, že se láska s postupem času vytrácí, vřelé city ochabnou a partneři spolu zůstávají z čistě sobeckých důvodů, které jim přinášejí osobní prospěch. A už je to tu. Měli pravdu. Vysvětlím na modelové situaci podle skutečné události.
Já: „Já si asi budu číst tady v obýváku, kdyžtak usnu na gauči.“
Bob: „Proč si nejdeš rovnou lehnout?“
Já: „Protože budu aspoň u tebe.“
Bob: „To je ti pohodlný se takhle pak přemísťovat?“
Já: „Ne, ale spí se mi líp, když jsi u mě.“
Bob: „Ooo, hele, pojď sem blíž, je tu hrozná zima.“
Já: „Cože, právě jsem ti skoro vyznala lásku a tobě jde jenom o moje tělesný teplo?“
Bob: vsunujíc ledový nohy pod moje stehna „No jo, tak mi pomoz a nějaký mi předej.“
Já: „Ty sobče, tebe vůbec netěší moje přítomnost!“
Bob: „Ale jo, těší, hřeješ.“
Já: zvedám se z gauče
Bob: „Počkej, lásko, neblbni, tohle je důležitý, jdu hrát Spider-Mana a nemůžu mít zmrzlý prsty, podívej se, jak jsou ledový,“ vsune mi ruce na břicho.
Já: „Děláš si ze mě prdel?“
Bob: „Už jenom chviličku…“
Já: „Nasrat.“
Bob: „Lásko, ty vůbec nechápeš, jak jsi teď pro mě důležitá,“
Já: „Miluješ ty mě ještě vůbec?“
Bob: „Jasně, nejvíc,“ hlesne a vsunuje pode mě znovu nohy.
Já: „Já tě zabiju, ti řikám!“
Bob: „Pššš!“ položí mi celou dlaň na obličej a zamáčkne mi hlavu do gauče. „Mluví z tebe únava, lásko, odpočiň si.“
Dusila jsem se smíchy a nemohla se nijak bránit bezpráví, kterému jsem byla vystavena. Nakonec jsem se ale odebrala do ložnice i s vlastním teplem a nechala Boba napospas jeho zimomřivosti. A pokud neumrznul, hraje tam toho Spider-Mana dodnes.