V tramvaji: „Promiňte slečno, zdá se že Vám z kabelky kouká jednorožec. „Asi už to tak bude.“ Usměju se.
„Cestujete s ním často?“
„Dneska poprvé, je to dárek, vlastně je to takový putovní jednorožec.“
„A můžu si ho pohladit pro štěstí, slyšel jsem, že jednorožci jsou kouzelní.“
„To jsou. Samozřejmě že můžete.“
Teď už nasazuji úsměv od ucha k uchu (jo, přesně ten zubící), pán si hladí mého jednorožce, když si všimnu nesmělého pohledu malé holčičky sedící hned vedle. Vytahuju jednorožce z kabelky.
„Na, chceš si taky pohladit jednorožce? Tenhle plní přání.“
Holčičce se rozzáří oči, natáhne ručičku a pohladí jednorožce
po hlavě, k ní se připojují i její rodiče, kteří se také vesele usmívají.
„Tak a teď se vám všem splní přání.“ Narovnám se z podřepu, celá tramvaj na mě čučí a culí se.
„Ještě někdo chce pohladit jednorožce?“ Ptám se nesměle a natahuju ruce s jednorožcem…
…všichni v dosahu, kteří té scéně přihlíželi, si ho s úsměvem pohladili. Tolik úsměvů a pozitivní energie jsem v tramvaji nikdy nezažila, oči mi zářily štěstím, asi stejně jako té holčičce a jejím rodičům, a když jsem s tím jednorožcem pak vystupovala, všichni mu nadšeně mávali, no jako malí haranti 🙂
Já si myslim, že člověk by měl věřit na kouzla, protože nikdy nevíte, kdy vás něco kouzelného potká a změní vám to život 🙂
Ten úsměv mi jen tak někdo asi neodmontuje, a tak vám tady s putovním jednorožcem posíláme taky nějaký good vibez, a i když si na něj nemůžete sáhnout, tak si myslim, že i vám se to přání teď splní a za ten úsměv co se vám teď rozlil po tváři, to rozhodně stálo 🙂