Stalo se to vlahého květnového večera………..chápu, že už ten start vás asi namotivoval. Byl Rumfest a tak jsme se rozhodli, že si skočíme někam za písničkou, rozuměj, jeli jsme tour the clubs.
V taxíku:
S: „Hele, tak se tam zastavíme!“
Já: „Do toho pajzlu už nikdy nepůjdu!“
Ticho…..pak jsem si vzpomněla, že je to moje nejlepší kámoška a mám jí dost ráda. Co je člověk schopen podstoupit, jen proto, že má někoho rád mě dojímá.
Já: „Ty vole, tak nám tady zastavte, jdeme tam!“
S: „Jupíí!!“ Následováno blaženým výrazem tváře. Ona tam totiž jela hledat manžela. (Ano, teď je ten moment, kdy se plácnete do čela.)
Vlezeme do podniku, kde to fakt nenávidim, je tam narváno, chodí tam dost specifická nagelovaná sorta lidí, která mě obecně irituje a lepí tam podlaha. Ok, víc nasraná bejt nemůžu, snad ho brzo najdem, já do sebe vyleju všechen alkohol a dobře to dopadne. Jdu na bar,chci alkohol, hodně alkoholu, trízní mě žízeň…Při čekání na drink se tvářím dost nakvašeně. Horší výraz jsem podle mě nikdy neměla, možná jenom tehdy, když se uveřejnilo kdo vyhrál casting na Twilight.
Vedle mě u baru stojí člověk a začne se pokoušet o navázání komunikace. To nemůže myslet vážně, že mě teď chce ještě někdo rozčilovat, bleskne mi hlavou, ale podívám se jeho směrem.
Muž, běloch, vysokej, ramenatej, nagelovanej, takovej ten dost rošťáckej úsměv přes celej obličej, kterej zavání průserem, pihy na nose a zelený kukadla. Průměrná žena mého věku by si asi v tuhle chvíli utrhla rodidla. Jenže já nikdy nebyla průměr.
Ne, to nemůže myslet vážně, že na mě mluví. Nejsem princezna a nikdy jsem nebyla. Nehledám prince, ale krále. Jsem na potetovaný, fousatý, vtipný týpky nebo skejťáky, nejsem jemná květinka, která by se hodila pro tento, řekněme očividně sportovní typ člověka, tak co po mě sakra chce.
Já:“Mluvíš na mě?“
On: „No, nikdo jinej tu nestojí.“ směje se
Já: „Nechápu, jak si můžeš myslet, že na mě můžeš mluvit, ale určitě ne.“
On: „Nebudeme se bavit?“ roztáhne pusu do pobavenýho úsměvu.
Já:“Určitě ne!“
Přibíhající S, v panice: „On tady neni“!
Já: „Takže tady marnim mládí, a tvůj budoucí muž tu ani neni, já tě nenávidim.“
On:“A koho hledáš?“
Já: „Prosimtě fakt nevotravuj.“
S:“Kdo to je?“
Já:“Nevim, nějakej nagelovanej blbeček, snažim se ho ignorovat.“
Další širokánský úsměv.
Já: Jdu se po tom tvym muži poptat, nemínim tu uhynout na dehydrataci nebo stářím.
O chvíli později se vracím do očividně nejhorší možný debaty.
On, zase na mě: „Kolik si myslíš, že mi je?“
Já:“ Co já vim, patnáct? Fakt mě to nezajímá. Není tu, jedeeeem!
On. „Je vždycky, na lidi tak milá?“
S: „Já nevím, cos jí udělal?“
On: „Já bych vám holky typnul 24“
ukazujíc na S, která je btw o pár let starší než já
„A 26.“
ukazujíc na mě, což mi v tu dobu, řekněme, nebylo…….!!!!
Level kreténismu se u tohoto člověka právě vyšplhal na maximum, dál už je snad jenom Kanye West.
Já: beze slova odcházím
S: „Počkej, kam jdeš, to je můj kamarád, on si myslí, že je mi 24!!“
Jdu hledat toho zatracenýho barmana, kterej má samozřejmě volno, v nasranosti do úplnýho maximu jdu zpátky.
S: „Buď na něj hodná, to je kámoš!“
Já,otáčejíc se k němu, tváří v tvář, a s ledovým výrazem pronesu:
„Vypadáš, jako Justin Bieber!“………chtěla jsem ho vytrollit do stropu, ať už mlčí, jde pryč, někam se uklidí, cokoliv. Jeho reakce, ale otřásla mýma životníma jistotama.
On: „Myslíš, jako třeba když udělám tohle?“
A prohrábne si vlasy gestem jako Kenickie z Pomády. Čumim na něj a taky se široce usměju. Znáte ten pocit, kdy vám dojde, že s největší pravděpodobností budete z toho borce v háji za 3…2…1…., tak přesně ten pocit se mi v tu chvíli načítal v hlavě a já s ním nemohla vůbec nic udělat.