Než vás začnu zahlcovat tím, jak nádherný je střední Vietnam, chtěla bych se podělit o to, jak to vypadá, když se rozhodnete cestovat delší dobu. Protože ono to není vždycky jenom „jůů“ a „jéé, koukej“, tady se vyfotím s tímhle a támhle si natočím tohle. Často je to hlavně o dlouhých hodinách na cestách, čekání, únavě, potu, nefungujících kreditkách, datech a občas i nervech na pochodu.
Všechno tohle dohromady mě potkalo, ještě než jsme přiletěli do Danangu, kde jsme se na cca čtyři dny ubytovali. Na letišti v Hanoji nám řekli, že náš let byl zrušen a musíme stihnout letadlo, co startuje za 20 minut (haha), do toho jsem to dostala (jééé), takže level mojí paniky byl zhruba na úrovni davu, kterému oznámíte, že právě probíhá zombie apokalypsa a všichni umřou.
Letadlo jsme naštěstí stihli, a zvládli dokonce zavolat do hotelu, že pro nás na letiště mohou zajet dřív, což byl poměrně výkon, protože na druhém konci linky z nějakého důvodu nikdo nemluvil anglicky.
Nakonec všechno klaplo a v pořádku jsme se dostali do hotelu, ale velmi rychle jsem pochopila, že to byla jenom taková předehra k tomu, co mě čeká. Na recepci uměl anglicky celkem jeden člověk, který nás sice vyzvedl na letišti, ale od té doby jsme ho téměř neviděli.
Druhý den ráno na recepci seděla buchta, která nerozuměla ani slovu passport. Vzhledem k tomu, že měla můj pas u sebe, to byl docela problém. Nikdo, ale nikdo nebyl schopen komunikace v angličtině. Ráda bych využila této příležitosti a poděkovala bookingu, že mi jako cizinci doporučil hotel, kde mluví jenom vietnamsky.
Že to bude problém jsme si uvědomili velmi záhy. A jelikož jsem nebyla schopná komunikovat s recepční v klidu, převzal iniciativu Bob. Po deseti minutách, co se snažil přijít na to, jak si pomocí aplikace zavolat taxi, jsem myslela, že tu buchtu přizabije.
Od té doby jsme se komunikaci s recepcí úplně vyhýbali a snažili si věci řešit sami. Ovšem ještě téhož večera jsme zjistili, že si přes hotel potřebujeme zabookovat jeden výlet. Dalšího rána jsme sešli dolů s nadějí, že tam bude sedět někdo jiný, vzhledem k tomu, že tam ta buchta byla od rána do večera, to dávalo celkem smysl.
Vylezla jsem z výtahu a zase ji spatřila. V tom samém oblečení. S hrůzou jsem si uvědomila, že mají nejspíš minimálně 24hodinové směny a s lítostí jsem si řekla, že jí dám ještě šanci. Vydržela jsem to přesně 30 sekund, než jsem ji flákla po hlavě vázou, která zdobila recepční pult. Dobře, neflákla jsem ji, ale Bože, jak moc jsem chtěla. Byla jsem vyčerpaná, menstruující a nutně jsem potřebovala pomoc s naplánováním dalšího průběhu dovolené.
Víte, ono ani tak nejde o to, že tam nikdo neuměl anglicky, ale spíš o to, že jsme o tom nevěděli. Zabookovali jsme si pokoj v hotelu, který evidentně nebyl vhodný pro cizince. Jak může někdo nabízet pokoj cizincům, když recepční neví ani, jak se řekne pas, opravdu nechápu.
V takové chvíli si to buď můžete jít hodit nebo operovat s tím, co máte. Naprosto upřímně říkám, že kdyby nebylo Boba, tak je ta baba mrtvá a já sedím zhroucená a hysterická někde ve vietnamském vězení, a nejspíš menstruuju dodnes. Je fakt fajn mít vedle sebe někoho, kdo se o vás umí v takové chvíli postarat, převezme iniciativu a nezmítají s ním hormony.
Samozřejmě, že jsme nakonec všechno zvládli zařídit a užili si jedny z nejkrásnějších dní v našich životech. Mně osobně se znovu potvrdilo, že musím zapracovat na svém zvládání krizových situací, že je můj chlap nejlepší na světě a mám víc štěstí, než si vlastně zasloužím.