Nevím, jak to máte vy, ale já jsem zhruba do 17 let milovala horory. Byla jsem jediný dítě, který bylo denně v sekci hororů ve video půjčovně a nikdo mu nic neřekl. Myslím, že se trochu báli, že bych je zavraždila ve spánku, kdyby mi to zatrhli. Dokonce ani máma mi v tom nebránila. Nejspíš se taky se bála, že ji jinak zaříznu, až usne u televize.
Jenže pak se něco změnilo, a najednou jsem se začala bát všeho. Od doby, co jsem přestala bydlet s mámou, už na horory nekoukám vůbec. Většinou totiž stojí dost za hovno, aspoň se takhle vymlouvám, když se mě někdo zeptá. Nedávno jsem se nicméně odvázala a pustila si trailer IT 2. Ano, čtete správně, jednalo se pouze o TRAILER!
Byla noc a Bob nebyl doma, takže jsem dělala to, co dělám vždycky, když není doma, pila pivo, hulila brko a trsala na moderní popovou hudbu po celém obýváku. Najednou mě na YouTube zaujal trailer a já si ho pustila. Samozřejmě jsem se dívala jenom na půl, bála jsem se, že na mě ten šašek vyskočí, takže jsem si částečně zakrývala oči rukama a sledovala, co se bude dít skrz prsty.
Nechápu, kdo tohle vymyslel mimochodem. Jako by na mě ten šašek, kterej má evidentně nadpřirozený schopnosti, nemohl, když si zakreju obličej rukama. To ho totiž zaručeně odradí. Bude se za mnou plížit ze tmy a já tam s hlavou v dlaních: „Že mě nevidíš!“
Zkoukla jsem teda celej trailer a usoudila, že to brko nedohulim, protože už jsem vyschýzovaná dost, tak jsem se odebrala do postele. A to je další zhovadilost. Jasně, v posteli mě příšery nenajdou. Kdo se schová pod peřinou, přežije. Asi nějakej pozůstatek z dětství, nevím.
Takže si tak ležím v posteli a koukám na další, o poznání veselejší videa, když uslyším z obýváku divný zvuky. „Ani hovno,“ napadne mě okamžitě. „Tohle je klasická scéna ze všech hororů. Blonďatá dilina slyší zvuky, jde se podívat, co to bylo a druhej den ráno ji seškrabávají ze zdi. Ale na mě si nepřijdou, mě nedostanou, já vim, jak věcí chodí, nikam nejdu.“
Jenomže za chvíli jsem potřebovala čůrat, debilní pivo. „Ne, takhle já neumřu, To ať mi radši praskne močák, než aby mě dostal ten klaun, kdepak.“
O celých 30 sekund později se zvedám a rozhodnu se, že jdu na ten záchod, protože se můžu pochcat. Vstanu a rozsvítím světlo v naději, že to zabrání případné vraždě. Kdyby mě chtěl někdo fakt vykuchat, akorát by líp viděl, kam se trefit.
Plížím se chodbou, nevím, jestli všichni správně rozumíme slovům plížit se, takže to radši vysvětlím. Našlapuju po špičkách, aniž by to mělo nějakej význam, praskají mi kotníky tak, že by to přilákalo příšery, i kdyby byly u sousedů. U toho jsem nahrbená jako kočka, když se přiblíží k vodě. Taky nevím proč, kdyby se přede mnou někdo objevil, tak si stejně jenom zakryju oči a tím to hasne.
Problém je, že u nás musíte projít celou předsíní až k botníku, než se dostanete ke světlu. Ehm, jsou to asi tak tři kroky, ale jdi to po tmě, když máš zjevně doma vraždícího klauna. Plížím se teda k vypínači. Už už na něj sahám, když se ten zvuk ozve znovu, přímo za mnou. Samozřejmě se leknu jako svině, třikrát po sobě zmáčknu ten vypínač, načež praskne žárovka, a připravená na smrt se otočím. Ke svému překvapení jsem v ruce držela pantofli, kterou jsem chtěla potencionálního protivníka asi bitch slapnout po ksichtě nebo nevím. Nebylo by to až tak absurdní, kdyby se vedle mě z druhé strany nenacházel šuplík plný nožů. Ale Kikina popadne pantofli! #staykretén
Nakonec se ukázalo, že potencionálním protivníkem byl jorkšír Bobovy mamky aka Žolík přezdívaný Mop. Zapomněla jsem, že je v bytě se mnou ještě jiná živá bytost, která by mohla vydávat zvuky. Mop Žolík na mě koukal, jak tam připočůraná stojím s pantoflí v ruce a vrtěl na mě ocáskem. Nejspíš si myslel, že hrajeme nějakou hru. Aspoň se tím utěšuju, protože co si doopravdy myslel, to rozhodně vědět nechci.