Jak jsem si v Hanoji málem kákla do kalhot

Přátelé, už se známe nějakou tu chvíli a co si budeme nalhávat, většina společenských konverzací se stejně většinou stočí k sexu nebo sračkám. Rozhodla jsem se, že se tedy podělím o velmi intimní příběh, nikoliv z prostředí ložnice, nýbrž toalety.

Procházeli jsme si z Bobem Hanoj a na pár chvil se usadili na Train Street. Místní provozovatelé kavárniček a barů, co lemují kolej, vás velmi ochotně usadí a obslouží. Ceny jsou tu lehce vyšší než ve zbytku města, turistů se tu denně pohybuje opravdu velké množství, ale i tak je to příjemné posezení.

V jednom podniku jsme si dali pivo a já jsem po chvíli začala cítit to známé šimrání v břiše. Bohužel to nebyli motýlci, jak jsem přes stolek zasněně hleděla na Boba, ale vzhledem k tomu, že jsme k obědu měli Pho, věděla jsem přesně odkud vítr vane.

Přátelé, nevím, jestli víte, o čem mluvím, ale that´s some real shit I am talking about. To prostě musíš, nejde to odkládat ani odsouvat na později, prostě musíš okamžitě najít nejbližší záchod, křoví, potok, cokoli.

Nervózně jsem se zvedla a rozhodla, že musíme pokračovat v cestě a najít nějakou toaletu. Jenže žádná široko daleko nebyla. Cítila jsem, jak se mi začíná potit podpaží a přemýšlela, co se stane, když prostě někomu skočím do obýváku. Nakonec jsem odhodlaně vykročila do ulic. Hlavně zůstat v pohybu, opakovala jsem si. Jenomže, když konstantně uhýbáte projíždějícím skútrům a nadskakujete, protože pořád troubí jako blázni, není úplně lehké udržet svěrače.

O pár ulic dál jsme našli několikapatrovou kavárnu. Vlítla jsem tam, a jelikož jsem z gastra slušně vychovaná, v potu tváře povidám: „Děláte kafe s sebou? Jedno si dám, černý bez cukru. A máte taky záchod? A mohla bych ho vidět?“

Velmi milý týpek, který se mi v tu chvíli jevil jako andělské zjevení, mě odkázal nahoru do DRUHÉHO patra. Schody, ty vole, jak tohle dopadne? Brala jsem je asi po třech a cestou sejmula každého, kdo mi přišel do cesty. K mojí velké úlevě byl záchod na Vietnam v luxusním stavu, ale hlavně volný.

Dopadlo to dobře, tenhle příběh má happy end. Když jsem scházela schody zpátky, Bob se na mě starostlivě zadíval: „Je ti dobře? Jsi nějaká zelená.“

„Lásko,“ povidám „Nikdy mi nebylo líp,“ odpověděla jsem mu naprosto upřímně. Bylo mi teda trochu šoufl, nevím, jestli to bylo střevními potíži nebo kvůli představě, že se poseru na ulici, ale tomu pocitu úlevy se nic nevyrovná. K blaženosti své jsem vykročila zpátky do víru velkoměsta. Vzhledem k faktu, že jsem si z kavárny odnesla černou kávu, ta blaženost však netrvala příliš dlouho. Ale nenechte se odradit, po týdnu, dvou si na tu Asii tělo zvykne.