Když muž se ženou tvoří pár a sdílí společnou domácnost, je celkem běžnou praxí, že často nemůže najít své osobní věci. Většinou je to způsobeno tím, že se někde válely dost dlouho na to, aby to ženu donutilo je někam uklidit. Jsou ale ženy (Kikina), které, leč s dobrými úmysly, dovedly tuto praxi k dokonalosti. Vysvětlím na následujícím příběhu dle skutečných událostí.
Bob: „Lásko, nevíš čistě náhodou, kam se mi poděla ta malá taštička, jak v ní často nosím ven klíče a peněženku?“
Já: „No to docela náhodou vím, dala jsem ji tvojí mamce, když si vyzvedávala Žolíka, chtěl jsi ji nechat spravit přeci.“
Bob (hystericky): „No tak to si děláš prdel, víš, kolik mozkových buněk zemřelo, když jsem ji tady po bytě hledal jako blázen? Prolezl jsem všechny možný i nemožný skrýše u nás doma, byl jsem si jistej, že jsem ji neztratil a musí tu někde bejt.“
Já (s ledovým klidem): „Proč jsi mi nenapsal nebo nezavolal?“
Bob: „Nechtěl jsem vypadat jako debil, že neumím najít taštičku.“
Já: „Ale vždyť jsi říkal, že se ti utrhlo to ucho a chceš to dát mamce, jestli to neumí opravit.“
Bob (rve si vlasy): „A z toho jsi usoudila, že jí tu taštičku můžeš dát, aniž bys mi to řekla?“
Já: „Ne.“
Bob (pološíleně): „Ne?“
Já: „To jsem usoudila z toho, že byla položená vedle věcí, které jsme mamce měli vrátit.“
Bob: „Jako že ta taštička byla ve stejný místnosti s těma věcma nebo ve stejnym bytě, tak sis řekla, že ji prostě odneseš?“
Já: „Ležela prázdná na komodě, kde bylo i Žoliho žrádlo a krabička, co jsme mamce měli vrátit. Chceš mi říct, že to byla náhoda? Že jsi mi ty věci nepřipravil, abych je takhle předala mamce?“
Na Bobově obličeji se objevil výraz, který jsem viděla naposledy u Jacka Nicholsona ve filmu Osvícení.
Já: „Takže to byla náhoda, no to jsem přeci nemohla vědět…“
Bob (stále s tím šíleným výrazem): „Takže protože jsem kdysi dávno zmínil, že se mi utrhlo poutko od taštičky a tys ji tu náhodou viděla ležet, tak ses rozhodla, že ji jen tak dáš mamce a nic mi neřekneš.“
Já: „Zmiňoval jsi to v týdnu právě, tak jsem myslela, že jsi ji tam připravil, ať ji předám. Počítala jsem, že ti prokazuji službu jako důkaz své vnímavosti a nehynoucí lásky.“
Musím přiznat, že u téhle scény už chyběla pouze ta creepy dvojčata z Osvícení a já zadržovala smích jenom proto, že jsem se bála, že mě za chvíli Bob začne po bytě honit se sekyrou, když vyprsknu.
Bob: „A prosím tě, když ty věci ležely vedle sebe na té komodě, dotýkaly se? Já jenom, abych měl třeba nějakej metr, podle kterýho vyhodnocuješ, že se věci můžou odnést z bytu.
Já (brečíc smíchy): „Dotýkaly.“
Bob: „Aha, takže jakmile se dotýkají, je to blbý. Můžou se klidně odnést, aniž by se o tom člověk dozvěděl. To jsem rád, že to vim. Teď si na to aspoň dám pozor. Víc se na to zaměřím. Věci se prostě nesmí dotýkat toho, co se má odnést pryč, jinak zmizí.“
To už jsem nevydržela, hodila za hlavu i potencionální hrozbu smrti rozsekáním a začala nezřízeně řvát smíchy, brečet a lapat po dechu, zatímco Bob agresivně přežvykoval večeři a nepřítomně u toho hleděl na televizní obrazovku.
Bob (asi po 15 minutách tupého zírání na Dva a půl chlapa): „A plánuješ ještě dál odnášet věci z bytu bez mého vědomí? Mám se připravit na to, že mi zmizí i něco jinýho?“
Já: Padnu na zem v křečích a umírám smíchy.