Když jsem se v patnácti rozhodovala, co dál dělat, být kreténem pro mě byla jasná volba. Není žádným tajemstvím, že miluju večírky, mejdany, party. Co ale možná už tolik lidí neví, je, že takové večírky i nesmírně ráda pořádám. A že mi to jde. Holčičí sabaty, jak sleziny s kamarádkami nazývám, jsou proslulé. Mým „čarodějnicím“ vždycky něco ukuchtím, posedíme, pokecáme, hooodně popijeme a pokaždé je z toho bezva party. Bob se vždycky vytratí za kamarády a když se v noci vrací domů, celá ulice duní, z oken šlehají plameny a snaží se k nám vlámat policajti. Ne, kecám, tohle se ještě nikdy nestalo, ale občas je k tomu úspěšně nakročeno.
Jakožto hostitelka jsem pochopitelně i celý večer v roli barmanky. Pravidelní hosté už to vědí a často mi rvou lahve z ruky s tím, že si raději budou lít ten chlast sami. Tak liju malinko nadmíráčky, ale přeci nejsme někde v hospodě, kde bych to musela odměřovat, že jo.
Pokud však dolévání sklenic nechají příchozí na mně, je velmi pravděpodobné, že spolu budeme sdílet víc než jen příjemnou atmosféru večera. Jakmile totiž doliju skleničku a nesu ji danému hostovi, většinou u toho melu pantem a mám tendenci z ní prostě upít. A vůbec mě nezajímá, že to není můj drink, že osliznu sklenici někomu, kdo o moje sliny zrovna nestojí, že tu lítá smrtící virus, který si takhle můžeme předat.
To všechno se Kikině jednoduše vykouří z hlavy, jakmile jí dáte pod nos chlast. Zlí jazykové tvrdí, že trpím nevyléčitelným alkoholismem a jedná se o reflex. A já říkám, že je to projev náklonnosti a dávám tak dotyčnému najevo, že už patří do party. Jako u psů, když si očichávají zadky a pak začnou nadšeně vrtět ocasem. V podstatě můžete být rádi, že to nepraktikuju jako oni, ale jenom si líznu vašeho drinku.
Nicméně, jak jsem mohla 10 let pracovat za barem, aniž by mě některý z hostů nepřizabil nebo aniž bych se při obluze totálně neztrapnila, opravdu nechápu. Sama jsem se nedávno ale přesvědčila, že karma je zdarma, a pokud někomu olizujete sklenici a upíjíte drink, váš skutek bude po zásluze odměněn.
Seděli jsme s Bobem v parku na lavičce a vychutnávali si pivo s sebou, když kolem probíhal uslintaný francouzský buldoček. Moje automatická reakce byla „je, ňuňu“, ale to přehnaně domestikované zvíře vědělo přesně, co chce. Šlo po pivu a já mu dala, co chtělo. „Dáš si? Na.“ Nastavila jsem mu skoro plný kelímek. Bláhová jsem si myslela, že si čuchne a jako slušný pes půjde dál. Nikoliv. Ten nenasyta se v tom pivu málem utopil, jak ho lemtal, načež slizem pokryl celý vnitřek kelímku. Bob vedle mě málem umřel smíchy, zatímco majitelé psa omluvně volali: „Pozor, to on si rád dá.“ Díky, už vim.
„Máš docela odvahu, když v době koronavirové sdílíš drink s někým cizím, ještě k tomu s cizím psem,“ tlemil se Bob, když nacamraný hafík spokojeně odcupital. „No, to jsem celá já,“ zavrčela jsem a utírala vnitřek kelímku. Samozřejmě, že jsem to pivo potom dopila, přece ho nebudu vylívat, to absolutně nekoresponduje s mou vírou. Ale vůbec poprvé mi došlo, jak se asi cítí holky, když k nám dorazí na kalbu.