Nevím jak vy, ale já si na módní doplněk v podobě roušky pořád nemůžu zvyknout. A to doslova, skoro pokaždé, když jdu z domu, tak ji zapomenu a musím se ještě na schodech obrátit a vrátit se pro ni. Ale je to nařízení vlády a jestli to má něčemu pomoci, budiž. V průběhu karantény jsem se setkala s různými názory na roušky.
Když jsem například jednou venčila Žoliho v parku, zapovídala jsem se s takovou starší paní. Vzhledem k tomu, že to byla seniorka, jsem se držela v bezpečné vzdálenosti, zatímco ona se po pár zdvořilostních pejskařských frázích trochu uvolnila a povídá: „Teda to je vedro v tý roušce, to je tak na píču tohle.“ A bylo to, řekla zástupkyně rizikové skupiny.
V takovém obchoďáku to nebylo o moc lepší. „Ježíši, mlží se mi brejle, nemůžu v tom dejchat. Ať už jdou ty roušky do píči!“ zaslechla jsem pána ve středních letech, který nakupoval s manželkou. A tak mě napadlo, že takový roušky jsou vlastně docela píči. Při nejmenším řada lidí si to o nich teda myslí.
Při jiném nákupu jsem stála frontu u kasy, kde lidé rozhodně nedodržovali nařízené rozestupy, a zaslechla dva kluky za mnou, jak se baví: „No, a jak jsme se seznámili v tý frontě na pivo, tak jsem na ni tak koukal a říkám si, že vypadá dobře všechno, dobrej zadek, pěkný tělo, hezký oči, ale ta vypíčená rouška, kámo, co když je pod ní bezzubá šereda nebo tak.“ Další píča rouška, napadlo mě okamžitě, ale mladík pokračoval.
„Nemohl jsem jí jen tak říct, hej, sundej si tu roušku, ať vidím, že nejsi obluda, to by bylo debilní a navíc nehygienický, když jsme se ani neznali.“ „No, a jak jsi to nakonec vyřešil, viděl jsi ji, nebo ne?“ mluvil mi z duše jeho kamarád a já stražila uši. V tuhle chvíli jsem se na ně lepila tak, že ani to nebylo dle hygienických opatření.
„No nakonec jo, zeptal jsem se jí, jestli si se mnou to pivo vypije kousek dál. Sedli jsme si na trávu a já se jí zeptal, jestli jí nebude vadit, když si sundám roušku, víš jak. Nevadilo jí to a naštěstí si ji sundala taky.“
No a jak vypadala, co? Bude z toho něco? Vezmete se a budete mít kupu dětí, hernajs, mluv nebo ser písmena, chtěla jsem na něj ječet, zatímco jsem se nezadržitelně blížila k pokladně. Jak budu dál žít, jestli se nedozvím, jak to dopadlo?
„No, a co, vole?“ smál se vypravěčův kamarád. „Kámo, jak si ji sundávala, to bylo jak z nějakýho filmu,“ odpověděl mu a já otevřela pytlík brambůrků. „Jako viděl jsem i s tou rouškou, že je hezká, ale když ji zahodila, myslel jsem, že umřu. Nejkrásnější holka, co jsem viděl, ti řikám.“ Uff, moje nervy, ulevilo se mi. „Kdyby neměla tu roušku, tak to úplně postrádá to tajemno, ani by to možná nebylo ono,“ dodal.
„Zítra s ní mám další rande, tak snad to dopadne.“ „Skvělý, tak držim palce, vole,“ povzbudil ho kamarád. „Já taky, vole, ať vám to klapne,“ otočila jsem se na něj se širokánským úsměvem, kterej samozřejmě nemohl vidět. „Díky,“ smáli se oba a já se konečně mohla věnovat chuděře paní pokladní, které jsem odmítala zaplatit, dokud týpek příběh nedopověděl.
Odcházela jsem z obchodu s tak dobrou náladou, jako bych sama měla mít rande s tou nejkrásnější holkou. A napadlo mě, že nakonec všechny roušky asi přeci jenom nebudou úplný píči.