Často se mi nestává, že bych měla potřebu se světem sdílet svoje negativní pocity nebo emoce, ale jsem toho momentálně tak plná, že jsem se rozhodla udělat výjimku. Žijeme ve zlé době a já už nemohu a nechci mlčet.
S Bobem jsme před nedávnem začali sledovat seriál La Casa de Papel. Chápu, že někteří ho sledujete od začátku, a možná se tak s mými pocity ztotožníte. Jiní třeba nemáte páru, o co go, to je taky v pohodě, nemusíte to vědět, abyste mohli pokračovat ve čtení. Kdo se na něj chystá, tak ale bacha SPOILER ALERT.
Přejdu k věci. Na konci druhé série zabili Berlína. Největšího psychopata z celé té šílené party a zároveň nejzajímavější a nejzábavnější postavu z show, tedy za mě. Svým urputným zmrdstvím mě zaujal hned na začátku, opravdu skvěle napsaná role, a ještě líp zahraná. Navíc jedna z hlavních a nejvíce výrazných postav čili nepočítáte s variantou, že zařve. A pak se to stane.
Nebudeme se pozastavovat nad faktem, že mi neukápla ani slza, když během silně emotivního předposledního dílu zemřela všemi milovaná jiná postava. Sympatický stařík, kterého měli všichni rádi. Ne, to mě nedostalo, ale když z úplného magora udělali v poslední epizodě cedník, skropila jsem slzama Bobovi celý tričko.
Bylo mi jako po Red wedding v třetí sérii Trůnů. Člověk najednou pocítí zvláštní prázdno. Životní jistoty byly otřeseny a vůbec nevím jak dál. Co teď jako budu dělat? Napadá mě automaticky. To se na to jako přestanu dívat? No jasně, bez Berlína to nemá cenu. Ale proč to jako udělali? Otázky, tolik otázek. Mysl je neklidná a já cítím nával úzkosti, možná deprese.
Ta ostatně přetrvává do druhého dne. Jíst mi nechutná, pít mi nechutná. Zasednu k práci, pak začnu tupě zírat z okna, neboť každý pohled na obrazovku ve mně vyvolává posttraumatický syndrom. To mám hodně blbý vzhledem k faktu, že pracuju na počítači. Dramatický skok z balkonu také zavrhnu. Bydlím v prvním patře.
Po fázi deprese přichází fáze vzdoru. Silná vlna hněvu ve mně vyvolává vzpomínku na dětství. Jednou do pořadu Volejte řediteli psali panu Železnému, cituji: „Řekněte jim, ať tam vrátěj Džejára.“ Dotyčný pochopitelně mluvil o hlavní postavě z amerického seriálu Dallas, kterou tvůrci zabili a rozezlili tehdy většinu planety.
Pána naprosto chápu, sama bojuji s nutkáním zvednout telefon a učinit téhle pošetilosti přítrž. Jenže komu zavolat? Vztek mnou začíná pulzovat. Seženu si číslo na španělskýho prezidenta, když to bude třeba. Prostě vrátěj tam Berlína, jako že já se jmenuju já, nebo se neznám. Musí přeci pochopit, že žijeme v těžké době, nemůžeme si dovolit takové ztráty. Pak mi ale dojde, že neumím moc španělsky a moje pečlivě připravená fráze Señor presidente, por favor, Berlin regrese, by mohla vyvolat dojem, že chci třeba obnovit fašistický Německo, a to se pak blbě vysvětluje.
Ještě chvíli si pohrávám s myšlenkou, že na nějakou ambasádu vtrhnu ve stylu La Casa de Papel a budu dělat, že to tam chci odpálit, ale obávám se, že tento žert by se také nesetkal s pochopením. Nakonec násilnické myšlenky vytěsním vidinou dobrého burčáku. Naproti ve vinárně prodávají skvělý, a tak se rozhodnu spláchnout žal litrem cukru a kvasinek. Na protest si odpálím zažívání a smířím se s tím, že jsem se stala další obětí korporátu. Mohla bych taky zažalovat Netflix za psychickou újmu, ale nechce se mi u soudu vysvětlovat, že se nemůžu vyrovnat se skonem největšího maniaka v show. Lidi na vás pak blbě koukaj.
Nedá se nic dělat, musím jít dál, musím to ustát a překonat. Musím teď být silná, jako byl Berlín. Možná že La Case dám ještě někdy šanci. Koneckonců, furt tam maj Tokio. Ale teď ne. Teď je ta bolest příliš silná. Radši si dám burčák a pozvednu sklenku za zvuku ústřední písně Bella Ciao.
Jak jsem řekla, obvykle své osobní negativní pocity nesdílím, ale chtěla jsem být transparentní. Chci, abyste věděli, že pokud vás závislost na seriálu a sympatie k některé z postav, která následně zkape, také ovlivnily, změnily vám život a trpíte kvůli nim záchvaty úzkosti nebo depresemi, budíte se v noci s křikem apod., nejste v tom sami. Jsme v tom všichni společně. Jsme jenom oběti až příliš dobrého scénáře. Doba je zlá, přátelé, doba je zlá.
P.S.: Neodolala jsem a pustila si třetí sérii. Bůh existuje, Berlína mi vrátili aspoň v podobě flashbacků. Jeho genialita přetrvala a já zase můžu klidně spát.
P.P.S.: Jó, na pičovinky mě užije, ale nebojte, nezbláznila jsem se. 😀 Dokonce moje opakované zmínky psychických problémů, jako jsou deprese a úzkosti, mají opodstatnění. Je totiž měsíc prevence sebevražd. Zní to drsně, ale po světě opravdu chodí lidé, možná mezi ně patříte, kteří mají tak velké psychické problémy, že si dokážou sáhnout na život. Proto pokud máte podobné problémy, nebojte se obrátit na někoho, kohokoliv, kdo vám může pomoci. Ať už vaše problémy způsobilo cokoliv, kdokoliv, třeba smrt seriálové postavy, vězte, že všechno se dá řešit. 🙂