Češi mají ve světě různou pověst. Zatímco naše ženy považují za jedny z nejkrásnějších na světě, jsme také často za čorky, rasisty, brblaly nebo netykavky. Jedno se nám ale musí nechat. V jednom vynikáme a nikdo nás nepředčí. Je to humor, přátelé. Jsme nejen vtipní, ale umíme si dělat srandu úplně ze všeho. I v té nejzoufalejší situaci, ze které není východisko. I v naprosto nevhodnou chvíli, kdy je to až morbidní. A především, umíme si dělat legraci i sami ze sebe. Ano, i z toho, jaký jsme čorky, rasisti nebo netykavky.
Osobně se považuji za nadprůměrně vtipného člověka. Myslím, že mám vytříbený smysl pro humor a nejraději se směji vlastnímu kreténství. A nejen já. Nad mou idiocií se nedávno zasmála i taková ta paní, co vám namlouvá Google asistenta. Nekecám.
Byla jsem doma a poslouchala muziku ve sluchátkách, a u toho si hlasitě zpívala. Nikdo jiný doma nebyl. Bezdrátová sluchátka jsou ovšem citlivá na pohyb a já jsem nejspíš nějak moc hodila hlavou, levé se aktivovalo, zatímco já řvala z plných plic: „Can we fuck and still be frieeeendsss“. Na to mi paní ze sluchátka odpověděla: „Not sure how to find ´fuck and still be friends´“. Přísahám, že u toho ta čůza udělala takový to posměšný pf na začátku! Navíc, co je to za asistenta, když neumí najít, co se po něm chce.
Vtipy na jakékoli společenské téma nebo nastalou politickou situaci vznikají stejně rychle jako situace samotné. Když je nám ouvej, je to humor, co nás u piva spojí. Když se něco vysere, chvíli o tom brbláme a hooodně si stěžujeme, ale nakonec se tomu stejně zasmějeme. Co nám totiž zbývá, že jo.
40 let jsme tu žili v režimu, z něhož, věřím, většině opravdu do smíchu nebylo, ale stejně se vždycky našel někdo, kdo na to vymyslel nějakou parodii. Když všechny naděje vyhasly, spadla opona a nebylo úniku, byl to humor, co držel lidi při životě. Díky němu si zachovali zdravý rozum.
Když vidím dneska ustaraný pohledy lidí, barmanů v centru Prahy, sestřiček a doktorů, který jedou nonstop, nebo prakticky skoro každýho člověka v hromadný dopravě, často si říkám, jestli tu ještě někdy bude taková sranda. Lidi se začínají navzájem nenávidět a napadat, zatím snad jen slovně, a to třeba jen proto, že mají odlišný názory. A to je, panečku, chvíle, kdy si říkáte, že už možná máme po prdeli.
Inu, v takové zoufalé chvíli na Čecha zabere jen jedno. Cizí neštěstí. Ne tedy doslova neštěstí, ale stačí maličko neškodné škodolibosti a je nám zase do zpěvu. Znáte to, ne? Taky se určitě řežete smíchy, když někdo zakopne nebo do něčeho vrazí, šlápne do hovna nebo ho ohodí kolemjedoucí auto, v takové chvíle stojí za to žít. Představím modelovou situaci.
Vleze takhle smažka bez roušky do žižkovské tramvaje, v uších sluchátka, na neidentifikovatelném přehrávači si pouští nějakou líbeznou hudbu a u toho trhavými pohyby tančí, jako by byl někde v klubu, který otevírá až tak po čtvrté ráno. Pochopitelně se nejprve setká s nesouhlasnými pohledy všech cestujících, neboť oni se potí v rouškách, dýchají vlastní CO2 a už toho za ten den taky mají dost.
Po několika zastávkách, kdy nevystoupil, ale tanečními kreacemi přesto blokuje dveře, někteří stále dělají, že ho nevidí, většina to ovšem nevydrží a začíná se tlemit. „Sakra,“ přitočí se ke mně pán ve fosforové dělnické kombinéze. „Zrovna mi došla baterka, nemohla byste mi to, slečno, natočit a poslat na Facebooku?“ „Beze všeho,“ směju se a zdaleka nejsem jediná, kdo vytahuje telefon.
Smažka tančí, jako by nebylo žádný zejtra, křečovitý úsměv od ucha k uchu. Nakonec pobavil celou tramvaj a sklidil nesmírné ovace. Upozorňuji, že opouštějíc tramvaj zářil jasněji než Dan Nekonečný. Mohli byste namítnout, že drogová závislost je vážný problém a dělat si z někoho takového srandu je nekorektní, neetické, zcela nevhodné. A budete mít pravdu. Ale my jsme Češi, my máme hodně zvrácený smysl pro humor. A je to dobře. Však on nás zase udrží nad vodou, než to všechno přejde, to jsem si jistá. Nás totiž jen tak něco nezlomí. Vynikáme totiž ještě v něčem. Jsme odolný jako valyrská ocel.