Člověk si tak jako říká, že ho ten kretenismus s věkem opustí. Žel bohu u mě se tak nestalo. Můj Bob, už můžu říkat snoubenec Bob, měl v březnu narozeniny a já se mu rozhodla koupit mimo jiné kotouče na činky. Vzhledem k pandemii jsem tedy online vybrala čtyři pětikilové kotouče a objednala je.
Než jsem nicméně klikla na odeslání objednávky, zarazila jsem se, když mi jako možnost doručení e-shop nabízel pouze Českou poštu. Podporovat tuhle instituci bych nikdy nepřekousla, ještě k tomu za do nebe volající částku 99 Kč, a tak se teta Kikina Skrblíková rozhodla pro vyzvednutí na prodejně.
Ano, opravdu jsem si nechala doručit 20 kilo železa do obchodu v Palladiu. A to je bohužel pouhý začátek mojí demence. Nastal den D, kdy jsem si měla pro zásilku zajet. Mohla jsem oslovit některého z mých kamarádů, ideálně někoho s automobilem, a požádat ho o pomoc. Mohla. Ale kvůli zasrané emancipaci jsem se jako správná nezávislá žena vydala do nákupního centra sama, městskou hromadnou dopravou.
V kožichu a kozačkách jsem nakráčela do prodejny. Když jsem pokladní oznámila číslo objednávky, sjela mě pohledem se slovy: „A kdo to bude tahat?“ „No já,“ odpovídám hrdě. „Jste si jistá? Je to 20 kilo.“ „Já dřepnu i s 60 kily, to zmáknu jak nic,“ kasala jsem se. Jen pro pořádek, s 60 kily jsem dřepla třikrát v životě, naposledy před 6 lety.
Paní mě znervózněla a začala jsem se v tom kožichu potit jako dobytek. Když mi prodavač dotáhl dva balíčky, každý se dvěma pětikilovými kotouči uvnitř, a já si je nesmyslně narvala do tašky, o tom, že jsem kráva, už nebylo pochyb.
Samozřejmě jsem tašku sotva zvedla, ale nechtěla jsem jim dopřát to potěšení, a tak jsem ji zdvihla a odkráčela z prodejny. Ušla jsem cca deset metrů k lavici v obchoďáku. Vůbec dostat se z budovy byl pro mě životní výkon, a to jsou tam eskalátory. Vypadala jsem jako kreslená postavička od Disneyho, která se snaží odtáhnout něco, co je desetkrát větší ona. Znovu opakuji, že v kožichu a kozačkách na podpatku.
Před budovou mi došlo, že to fakt jako nedám ani na zastávku, natož až domu, a konečně mě napadla jedna smysluplná věc, a sice zavolat si taxíka. To jsem sice udělala, ale báječná aplikace navedla ne moc dobře česky mluvícího pána k Hybernii. Více než 100 metrů od místa, kde jsem stála s 20 kily železa.
Marně jsem se snažila přimět řidiče, aby pro mě proboha ten kus dojel, protože jsem idiot a vláčím s sebou celý fitko. Neklaplo to. Musela jsem to tam odtáhnout, v podpatkách a kožichu, ale alespoň mi zevnitř vozu laskavě otevřel dveře.
To kilo, co jsem odmítala připsat poště, jsem pochopitelně dala za taxík, a když mě vysadil u domu, doslova jsem vypadla z auta na chodník. Vůbec nepřeháním. Ani to nepřimělo taxikáře třeba vystoupit, ujistit se, že jsem naživu, nedej bože, se zeptat, jestli nepotřebuji pomoc. Stejně groteskně jsem tahala tašku do baráku a následně do prvního patra. Poprvé jsem byla opravdu vděčná, že nebydlíme výš.
V potu tváře jsem odemkla byt a lapajíc po dechu jsem požádala Boba, aby si zašel na toaletu. Propašovat domů dárek, když jste oba z páru na home officu, natož dárek, s nímž sotva pohnete, je nadlidský výkon.
Z posledních sil jsem pak narvala kotouče do skříně a padla vyřízená, jako bych běžela Iron Mana. Bob měl z dárku velkou radost. Když jsem pak připojila příběh, který se k němu váže, ocenil ho ještě víc. Protože je to skvělý člověk a muž a už mě požádal o ruku , taktně nekomentoval mou bezbřehou debilitu.
Pokud bych vám měla předat nějaké poselství, bude znít pravděpodobně následovně: „Nechávejte si činky nebo závaží doručovat zásadně domů. Nebuďte kreténi. Nebuďte jako Kikina.