Faldy, kila navíc, strie, celulitida apod. jsou oblíbenými tématy především žen po celém širém internetu. Ovšem problémům se zuby se tolik pozornosti nedostává. A pokud ano, tak se zubiska prostě dělí na křivý nebo rovný. No a když jsou křivý, všichni vás odkážou na rovnátka a nazdar. Nikdo se tím nezabývá, nikdo to neřeší.
Jenže ono je toho víc, co se kolem úsměvu dá řešit. Já mám třeba zoubky jako mlíčňáky, maličký, daleko od sebe, ale nikdy mi to nevadilo. Nikdy jsem z toho neměla komplexy, i když se mě pár lidí v životě zeptalo, jestli jsem někdy neuvažovala o rovnátkách. Neuvažovala.
Ale chtěla bych se věnovat především dásňotlemu. Respektive úkazu, kdy při smíchu, úsměvu, někdy i při artikulaci odhalujete víc dásně než jiní. Je to vcelku běžná věc, ovšem pokud ji berete jako vadu na kráse, řešení je poměrně obtížné. A jak jsem tedy vůbec přišla na tohle téma?
Navedla mě na něj nedávno na svých sociálních sítích kámoška Kateřina, známá také pod přezdívkou Kundosaki. Paní Kateřině tímto děkujeme za námět, love ya bitch.
Připomněla mi tím totiž příběh, který se mi přihodil na svatbě kamarádů. Hostovala jsem jim tam za barem, takže prostě příjemná veselka, sranda, skvělá atmosféra. Ovšem pouze do doby, než si na bar stoupnul opilý tatínek nevěsty.
Pán, který mnohokrát přítomné upozornil, že tam všechno platil, jen malá vsuvka, mě neplatil, byla jsem dárkem od kamarádů, se na mě zadíval a regulérně na plnou hubu před lidmi prohlásil: „No tak ty máš ty dásně, hnusko, vůbec se netlem, ti řikám.“
Musím se přiznat, že mi pán vzal trochu vítr z plachet. Rozumějte, být v baru, letí okamžitě a je mi úplně jedno komu co platil a co kde vlastní. Ale na svatbě kamarádů? Otec nevěsty? To nechceš. Už tak mi bylo líto, že jsou s takovým člověkem vůbec spřízněni, ještě jim kazit jejich velký den tím, že budu dělat vlny. Zbytečný. Zbytečný teda hlavně od něj, ale lidé jsou různá.
No tak jsem mlčela. Po pár dalších i hanlivějších poznámkách, jsem rozpačitě pohlédla na příbuzného, který mu stál po boku. Ten se ho snažil zkrotit, načež mu pán znovu zdůrazňoval, že všechno platí, tím pádem může, co bude chtít. Znovu jsem v duchu politovala novomanžele. Nakonec ho zkrotil nebo možná spíš odtáhl jinam a mně se pak solidárně přišel omluvit.
To už jsem teda popravdě skoro slzela, ale omluvu příbuzného přijala. Musím říct, že si cením pánovy upřímnosti, absolutně bez skrupulí řekl na plno, co si myslel, ovšem co vede někoho k tomu nadávat druhým za to, jak vypadají, jsem nikdy nepochopila.
Vidím někoho obézního, tak mu řeknu tlusťochu, někoho s předkusem označím za křivozubce, gaye za buznu, postiženého za krypla nebo dámu v letech za starou babu, no to je fakt výkon hodný metálu za hrdinství teda. Kam se poděla nějaká rafinovanost, slovní zásoba, nápaditost, cokoliv. Nemylte se, já kleji poměrně často a ráda a pokud ten obézní člověk bude opravdu idiot, nebudu váhat a vynadám mu do mamrdů z rybích jiker, ale rozhodně ne do tlusťochů, protože bych si připadala jako největší spodina.
Do té doby jsem svůj dásňotlem nikdy neřešila, ani mě to upřímně nenapadlo. Toho večera jsem se ale zamyslela nad spoustou věcí. Pokud vás někdo začne urážet za něco, co vnímá jako vaše nedostatky, není to nikdy příjemný, ani pokud jste sebesilnější osobnost nebo sebelíp naladění. Natož když třeba nemáte den nebo jste zranitelní.
Po dlouhém uvažováním jsem samozřejmě dospěla k závěru, že jedinými nedostatky na té veselce trpěl pan otec a já se rozhodně nemám za co stydět. Od malička mám úsměv, který je na míle vzdálený dokonalosti, ale vždycky byl, je a bude upřímný, od srdce a autentický. Holt nemůžeme všichni vypadat stejně, vždyť by to byla nuda. Kouzlo je v diverzitě, furt se to hlásá, ne? Navíc jsem s mým dásňotlemem rozdala v životě spoustu radosti, tolik lidí potěšil a úsměv mi opětovalo. A to je víc, než si může dát za rámeček většina haterů.