Většinu lidí naprosto šokovalo, když jsem řekla, že chodím na balet. Nedivím se, já rozhodně nepůsobím jemně a prkenně, natož ladně. Málokdo s tímhle druhem tance taky začne ve třiceti, ale já vždycky naprosto zbožňovala balet a chtěla si ho vyzkoušet. Navíc mi to přišlo jako skvělý kontrast k twerku, který je zcela z jiného soudku.
Přihlásila jsem se v taneční škole, kam chodím dlouhodobě právě na twerk, a protože mě úvodní hodina nadchla, zaplatila jsem si rovnou celý kurz. Tanec obecně je dost záhul, ale musím říct, že až díky baletu jsem přišla na to kolik svalů v těle máte a kolik jich naráz může bolet.
Lekce jsem si vždycky užívala, sešli jsme se fajn parta a lektorka Adélka je vyloženě zlatíčko. Musela jsem si teda zvykat, že z podřepu se má vstávat se staženými půlkami, nikoliv vyšpulenym zadkem, ale jinak jsem úplně marná nebyla. Taky jsem nikdy neměla ambice stát se balerínou, ale spíš jsem si chtěla zlepšit držení těla, flexibilitu a zkrátka flexit s tím, že trochu umím baletit.
Na jedné z dubnových lekcí jsme se na tu flexibilitu zaměřili trochu víc. Po řádném rozcvičení jsme si zkoušeli provaz a další jobovky a došlo i zkoušení, kam až si vleže dáme nohu. Já už teď například vím, že k hlavě si ji nedám.
Ležela jsem na boku a levou nohu s propnutou špičkou a vytočenou patou zkoušela dát co nejblíž k hlavě. A když jsem měla stehno přímo u ucha, přestože jsem stále ještě měla vůli, ozvalo se tak hlasité a nechutné prasknutí/trhání, že se všichni v poměrně velkém tanečním sálu zděšeně otočili.
Mně se zatmělo před očima, pískalo mi v uších a chvíli jsem myslela, že zkolabuju. „Ty vole, co to bylo? To byla kost nebo chrupavka?“ přiběhli všichni. „Sval…“ procedila jsem mezi zuby a rozdýchávala ukrutnou bolest.
„Tak ukaž, stoupni si na to, jestli to půjde rozchodit,“ pomohla mi lektorka na nohy. Postavit jsem se mohla a kupodivu jsem byla i schopná belhání. „To ti asi jenom něco přeskočilo, kdyby se něco utrhlo, tak se ani nepostavíš,“ shodly jsme se a já se v dobré víře snažila polomrtvou nohu rozhýbat.
Dokonce jsem ještě ve zbytku lekce motala piruety, ale když jsem zjistila, že se ani neohnu, radši jsem si sedla. „Tak kdyby ses ráno nemohla postavit, tak radši někam zajdi,“ radila mi ještě na odchodu učitelka a já už při cestě na tramvaj tušila, že to nechutné trhání masa, co se mi ozvalo přímo u ucha, nebylo jen tak.
A taky že ne. Ve vinohradské nemocnici jsem strávila krásného půldne, než mi udělali ultrazvuk a vynesli verdikt: Natržený hamstring. Napsali mi berle, ať na nohu vůbec nenašlapuji, něco na stáhnutí a doporučili, ať se láduji léky na bolest. Čau.
Měla jsem sice štěstí, že se mi opravdu nic neurvalo a nemusela jsem tím pádem na operaci, ale takový natržený hamstring bolí jako mamrd, přátelé. Nejhorší bylo, protože jsem na ty berle ze začátku kašlala, že bolest vůbec neustupovala. Měla jsem sice home office a z bytu se nehnula, ale po týdnu jsem na tom byla skoro stejně bídně jako dva dny po natržení.
To mě dost vyděsilo, protože se mi úraz stal tři týdny před cestou do Sýrie, a já věděla, že tu nohu budu docela potřebovat. „To zrušte, jestli můžete,“ řekl mi doktor po týdnu na kontrole. „Nepřichází v úvahu,“ odpověděla jsem. „No tak si s sebou vezměte ty berle, ale taky možná budete potřebovat utíkat, ne?“ navrhl místo toho s hurónským smíchem nad svým vtípkem. Pochopila jsem, že u něj fakt moc nepochodím. Doslova.
Další dva týdny jsem strávila na gauči s nohou nahoře a chodila s berlemi i na záchod. Sice jsem byla v hrozné depresi, ale byla jsem odhodlaná, že svou výpravu nezruším a dám to. A taky že jo. A že jsme toho nachodili. Prvních pár dní jsem měla stehno stažené a večer se vždycky ozývalo. Ale třetí den, jako když utne, to asi vzdalo a přestalo bolet úplně.
Ani po návratu jsem se sice nemohla ještě vrátit k tanci, s jógou mám problémy dodnes a s tanečním vystoupením s twerk týmem jsem se musela úplně rozloučit, ale to jsou malé ceny v poměru s tím, jak to všechno mohlo dopadnout. Baletu bych se vzdávala nerada, ale už nikdy, nikdy v životě, si nebudu dávat nohu k hlavě.