Při standartní návštěvě Sýrie se po dvou dnech v Damašku pravděpodobně odeberete do Aleppa. Ovšem po cestě vás čekají minimálně dvě zastávky, které byste neměli vynechat. Už na periferii Damašku dojde ke střetu s realitou. Zatímco hlavnímu městu se nepokoje a boje vyhnuly, milice došly k jeho okraji. Tam můžete vidět první zničené budovy, ruiny obytných domů, které nikdo neodklidil ani neopravil. Není totiž kdo. Vláda to vzhledem k trvajícímu rozvratu nechává na lidech a ti většinou prchli a přesídlili víc do města nebo zcela jinam a na opravy, respektive odstranění trosek a vybudování nových domovů zkrátka nemají peníze. A tak si tam leží netknuté a chátrají dál a pravděpodobně budou ještě další řadu let. Smutný obrázek. Útěchou vám může být pouze informace, že bombardované domy byly povětšinou včas evakuovány.
Malúla
Necelých 60 km na severovýchod od Damašku leží ve výšce 1500 m n.m. městěčko Malúla. Taková menší Sněžka, pokud byste si to chtěli vyšlápnout, ale z bezpečnostních, a především časových důvodů vás tam zaveze autobus nebo auto, kterým se budete po Sýrii přemísťovat. Malúla bývalo poutním místem křesťanů i muslimů. Tato náboženství se tu vzájemně tolerovala a prolínala. Je jedním z posledních tří míst na světě, kde se hovoří aramejštinou-jazykem Krista. Stojí tu dva kláštery, Mar Sarkis a Mar Taqla, které stojí za to vidět.
V prvním, postaveném ve 4. století, najdete místního kněze, který vám povypráví o historii místa a předvede kázání v aramejštině-ne že by člověk poznal rozdíl mezi arabštinou, pokud nejste znalí-ale je to rozhodně zážitek. Ve druhém se zase setkáte s jeptiškami, které vám pomažou čelo svěceným olejem a zaváží na ruku bílou nitku. Při vázání si máte něco přát a určitě se to splní (mezi námi, fakt to funguje).
Mezi těmito sestrami jsou i ty, které v roce 2014 unesla an-Nusrá-teroristická organizace, odnož Al-Káidy. O případu jste pravděpodobně slyšeli, byl 
hojně medializován a vzbudil tehdy i pozornost papeže. Tyto ženy byly tři měsíce vězněny an-Nusrou a musely jim sloužit, než je teroristé směnili zpátky v rámci výměny zajatců. My měli možnost s nimi mluvit, což byl pro mě osobně zážitek, na který nikdy nezapomenu. Dle jejich slov jim nebylo ublíženo (možná i proto, jak moc to tehdy svět řešil) a vrátily se ve zdraví, kam patří. Pokornější bytosti jen těžko potkáte. Jedné z nich, která nám i laskavě zazpívala, jsme se zeptali, jak to mohly vydržet. Nepřekvapivě odpověděla, že to byla víra, co je drželo nad vodou. A pak dodala něco, co se mnou zůstane asi navždycky. „Je jedno, v co věříte, jestli jste křesťané nebo muslimové nebo cokoliv jiného, život vám bude připravovat zkoušky, ale ty jsou tu od toho, abyste je zvládli. Nesmíte nikdy propadnout temnotě, beznaději, musíte mít víru a světlo si vás najde samo.“
Malúla bývalo turisty hojně navštěvované místo. Každoročně sem pořádali poutě nejen věřící a žilo tu zhruba 2000 obyvatel. Pak ale v roce 2012 přišla an-Nusra. Křesťany vyhnali nebo donutili konvertovat k islámu, některé zavraždili a několik kostelů vypálili. Jako věčná připomínka těch hrůz zůstává Safir Maaloula Hotel, který stojí vedle jednoho z klášterů. Býval nádherný, s výhledem na celé město v údolí. Dokud do něj nenajel jeden ze sebevražedných atentátníků s vozem, v němž se odpálil. I to auto můžete pořád najít u toho, co zbylo z kdysi luxusního 
hotelu. Budova byla tehdy naštěstí evakuována, výbuch zabil „jen“ vojáky, ale zasáhl i opodál stojící klášter. Ten je na rozdíl od Safir Maaloula Hotelu dnes už v původním stavu. Hotel se opravy jen tak nedočká. Není proč ho renovovat. Nejsou turisté. A ta hrstka, co sem zavítá, se tak maximálně projde mezi troskami, aby si připomněla, kde je. I to je Sýrie…
Deir Mar Musa al-Habashi
Z trochu veselejšího soudku je jiné, naprosto dechberoucí místo, a sice Deir Mar Musa al-Habashi, doslova klášter svatého Mojžíše Habešského. Jde o komunitu syrské katolické církve nacházející se poblíž města Nabk v Sýrii, přibližně 80 km severně od Damašku. Klášterní komplex je skutečná nádhera a v jeho hlavním kostele najdete mimo jiné fresky z 12. a 13. století. Abyste se tam ale dostali, musíte si vyšlápnout 504 schodů, které celkem dají zabrat. Stojí to ovšem za to.
Nahoře vás přivítají laskaví místní, kteří hovoří plynule anglicky, a ochotně vám povypráví vše o místní historii. Samozřejmě tu žijí a s radostí vám naservírují oběd, který nám byl dopředu definován jako skromné pohoštění, ale ve skutečnosti to byla absolutní hostina. Nic za to nechtějí, do kláštera neplatíte vstupné, takže to průvodci řeší peněžním darem. Nejsem si jistá, jestli v adekvátní výši, takže jsme při odchodu všichni přihodili do kasičky ještě další bankovky. Po obědě mi to nedalo a sklidila jsem po nás aspoň talíře, jako bývalý pingl jsem mohla flexit, že jich unesu dost najednou, což všechny samozřejmě nadchlo. Pomoc s nádobím ale místní vehementně odmítali a umýt mě ho prostě nenechali.
Místo toho jsme se vydali na průzkum druhé budovy, která sloužila k ubytování pro ženy. Jeptišky už tu ale nejsou, a tak skromné pokojíky zejí prázdnotou. Dříve sem lidé jezdili na zhruba desetidenní „pobyty“, meditovat a přiblížit se bohu. To můžete dodnes a budou z vás nadšení. Takový pobyt zahrnuje brzké vstávání, modlitbu minimálně dvakrát denně, meditace, třeba i jógu, vaření a nějakou tu práci a rozhodně nezahrnuje internet, elektroniku nebo jakékoliv spojení s okolním světem. Pokud bych někdy našla čas a chtěla vypnout, Mar Musa je místo, kam se na pár dní uklidím. Vyzařuje z něj totiž nesmírný klid a pokoj, přesně to, co v našich životech v dnešní uspěchané době postrádáme.
Ticho a mír, na míle vzdálené tomu, co zažijete v Damašku nebo dalších syrských městech, jsou vítaným kontrastem, stejně jako fakt, že je toto místo válkou takřka netknuté. V meditačních pokojích najde dřív nebo později klid každý, bez rozdílu vyznání, původu nebo povolání. Jen se naučit zpomalit, ztichnout a naslouchat tomu nic, které panuje všude kolem. Nezní to lákavě? A pokud se takovému rozjímání oddáte při východu nebo západu slunce, absolutní nirvána vás jistě nemine.