Halloween jsem slavila v kostýmu naposledy tak ve třinácti, tuším, že jsme s holkama tehdy absolvovaly nějakej sabat u mě doma v rámci sleepoveru a odnesla to maximálně moje máma. Od tý doby jsem Halloween nikdy nestihla. Takže si ho tak ani letos nestíhám a vyrážim z domu za nějakým perspektivním účelem. Na společné chodbě nesvítí světlo. Bydlím v minus prvním patře, světlo je potřeba. Se sluchátky v uších tedy zažehnu svítilnu na telefonu, abych alespoň zamkla byt. Otáčím se, za světlem, směr schody nahoru. A pak se všechny moje noční můry staly skutečností. Víte, jak si řikáte, co byste asi dělali, kdybyste se ocitli v potemnělém baráku se zombie, tak já už vim, co bych dělala. To, co jsem ze sebe vydala, když jsem ho uviděla se nedá moc vyjádřit psaným citoslovcem. To, co vydal můj mrtvý protějšek taky ne, připočti, že mám sluchátka v uších a neslyšim se. Tak si tak řveme a mě napadá, že asi umřu a možná bych měla něco udělat, a jako správná, čistokrevná kobyla vykopnu. Pak že fitbox neni bojovej sport. Otevírají se dveře snad všech bytů v baráku. Je neuvěřitelný kolik lidí vlastní příruční svítilny. Soused z mého poschodí, kterého jsem v životě neviděla, duchaplně přispěchává na pomoc tomu zombíkovi v předklonu. Pomalu mi dochází, že se asi stal průser.
„Seš kráva nebo co?“….ono to mluví!
„Ty vole tak jsi debil?! Halloween je v pondělí, je čtvrtek, co tady strašíš votrapo?!! Proč to tu nesvítí, to na mě točíte nějakej prank??!!….tak kdo to byl? Nakopu vám všem prdeeeel!!“ #KillThemAll
Řvu poněkud hystericky, ale dovolte mi se obhájit faktem, že jsem si myslela, že bojuju o holej život.
„Zkoušim kostým ne a jdu za babičkou a dědou.“
„Ježiši Kriste…nakopala jsem zadek dítěti!“
„Spíš koule a je mi 17, jsem Kuba.“
„Těší mě, já jsem v prdeli.“
„Jsi hezká, bydlíš tu dlouho?“
„No, jak můžeme vidět, mladý muž je v pořádku a plně funkční…“ aha, duchaplný soused našel své uplatnění.
„Pojď Kubo, dám ti na ten rozkrok mraženej hrášek.“ pronáší děda a vede vnoučka uskladnit někam do mrazáku se zeleninou.
Stojím tam, jako světluška, do visících sluchátek mi řve Rihanna, že je friend with the monster, a já si řikám, that makes two of us a je neuvěřitelný, že jsem po celou dobu incidentu nevyloučila z těla žádnou tekutinu. #SvětPatříTěmCoSeNeposerou
Já totiž nenávidim zombie! Jakože jestli je v mym duhovym jednorožčim srdci něco, z čeho mám panickou hrůzu, tak jsou to zombie. Já vim, já vim! Ne, nekoukám na Walking Dead! Prostě to nejde, z války Z jsem se pozvracela! (ano, moment, kdy se všichni hlasitě plácneme do čela) Kdyby na Zemi vypukla Zombie epidemie, je po mě, musela bych se odprásknout, ještě než bych něco nemrtvýho potkala a věřte mi, že ani Brad Pitt by mě nezachránil. Stejně se mu od toho rozvodu nedá věřit a proti chřipce jsem od jakživa imunní. Zombie jsou prostě moji největší démoni a nejsem schopná to nijak zvrátit, natož tomu čelit. Jako malá jsem milovala horrory. Protože vedle v ložnici spala máma. Teď ale bydlim sama a nikdo se za mě s mýma bubákama srát nebude. Jsem prej dospělá, řikali. Bejt dospělej je fajn, řikali. A tak se člověk potýká se svejma strašákama sám, každej den, protože nikdo jinej to za něj neudělá. Nikdy mě, ale ani ve snu nenapadlo, že zrovna já dokážu svůj největší strach nakopat do koulí. Nikdy by mě totiž nenapadlo, že se trefim. Ale teď, když vim, že se o sebe možná i dokážu postarat, tak nějak líp se mi dejchá. Jasně, nebudu tady masturbovat nad tím, že jsem málem zmrzačila malýho kluka, ale byl o dost větší než já, aby bylo jasno. (Hele, fakt jsem si myslela, že je mrtvej už dlouho a chce mě sežrat, kdyby to chtěl někdo hlásit.) Ale slavnostně si pomasturbuju na tím, že vždycky, když jsem musela v životě čelit nějakýmu svýmu monstru a třásla se strachy, nakonec jsem to zvládla,aniž bych se posrala. Ano, mámu mám pořád na drátě a furt po ní něco chci. Momentálně to třeba bude, aby se ke mě nastěhovala, aspoň na tejden, než opraví to světlo na chodbě. Nicméně asi jsem fakt dospělá, jak řikali…a možná to je přesně tak hustý, jak řikali.