Když hledáte dokonalý péro a dostanete k němu i dokonalýho chlapa aneb jak Kikina ke štěstí přišla II.

V minulých dílech jste viděli… Kikina se epesně napravila na silvouše a nakonec skočila nad ránem do taxíku s cizím sympaťákem jménem Bob.

Takže už taková novoroční klasika. Probudíte se s největším sušákem v puse v historii sušáků, slepená, rozmazaná, nechutná a je vám nejhůř na světě. O to horší je, když se v tomhle stavu probudíte s cizím mužem, v cizím pokoji. „Ne, už zase, že se na to nevyseru ve svým věku, že jo,“ říkám si, když se pomalu zvedám, rozhlížim a snažim se najít zbytky oblečení. Samozřejmě, že ke koitu ani nedošlo, vzhledem k tomu v jakém jsme byli stavu. Takže si řikám, že by bylo fajn co nejrychleji vypadnout, zmizet a dělat, že jsem zmizelá.

„No, tak takhle tě odsud určitě nepustim,“ probouzí se Bob a stahuje mě zpátky do postele. Mohla jsem se vzpírat nebo tak něco, ale vlastně jsem ten den neměla žádný plány. Teda kromě toho zmizet a bejt zmizelá a kocoviny jak hrom. A pak ještě objímání velkýho kýble KFC doma v posteli a opakování si, jaká jsem kráva. Zase. Jak na Novej, tak po celej. Takže celej rok budu kráva, výborně, to je mi novinka.

A jelikož to zatáhnutí do postele nebylo vůbec marný, ba naopak bylo velmi slibný, neprotestovala jsem ani když mě tam zatáhl po druhý. A po třetí. A asi po miliontý. Sice mě fakt nebavilo pokaždý hledat kalhotky, ale co už. Rozhodně to stálo za to a jak jsem již zmiňovala, neměla jsem co jinýho na práci. Neodradilo mě, ani když jsem se ho asi po třetim čísle náhodou zeptala jestli si pamatuje moje jméno. Nepamatoval. Samozřejmě, že ne. Ale tak hlavně, že už jsme si potykali.

Když jsem se tedy konečně asi kolem sedmé večerní vydala na tramvaj domu, říkala jsem si, že to zase nebyl až tak marnej silvestr. Říkala jsem si to asi deset sekund, než jsem si uvědomila, že je venku minus padesát, já mám pořád na sobě ty silvestrovský hadry, který byly všechno jen ne zateplený a nemám nejmenší ponětí, kde jsem. Díky bohu, kterýmu se mě asi už zželelo, mi jela tramvaj přímo od Bobovo baráku až k tomu mýmu a já měla po cestě čas barvitě popsat holkám ve společný konverzaci, co se stalo.  A taky přemýšlet o mazlení. S tím kyblíkem KFC, ne s Bobem.

„No vidíš, třeba to ještě dáte dohromady, když je to takovej hřebec a docela jste si notovali,“ poznamenala Sugar v konverzaci.

„Jo, jasně, to určitě, teď si jenom přeju v klidu umřít, aby bylo jasno,“ odpovídám.

„Ještě dojde na má slova, jak na Nový rok, tak po celý rok.“

Tak určitěěěě! Pomyslim si a začnu přemýšlet nad výmluvou, abych nemusela zítra do práce, načež dospěju k závěru, že nejjednodušší bude prostě zmizet a bejt zmizelá. Kdybych jenom tehdy tušila, co mi ta Sugar vlastně předpovídá…