Nemám nějaký bilancování na konci roku moc ráda, neboť si myslim, že konec roku neni konec světa. Nikdo neumírá, ani já. Teda doufejme. Lidi druhýho zase budou muset do práce a zase jim poběží termíny, uzávěrky, blbiny, kraviny. Jen po tom delším volnu budou trochu víc praštěný a potrvá trochu dýl,než se zase vzpamatujou. Pokud teda přes svátky nějaký volno vůbec měli.
Nicméně tenhle rok byl pro mě tolik special, že mi takový ohlédnutí za nim neudělá vůbec špatně. Přesně před rokem jsem se probudila sama v posteli ve svym bytě. S tím, že večer mě čeká asi docela fajn mejdan u mojí nejlepší kámošky. Těšila jsem se. Dneska jsem se probudila v posteli vedle kluka, kterýho jsem si z toho loňskýho silvestrovskýho mejdanu odvedla. Vlastně on si odvedl mě. Já to řikám furt, ráno vstaneš a vůbec netušíš, do čeho vstáváš. Člověk už nemůže nikomu věřit.
A dneska večer jdu s tim klukem na mejdan na to samý místo jako vloni a zase se dost těšim. Jen ta moje Sugar mi 
tam bude dost chybět. Ona se totiž taky vrhla do jednoho dobrodružství a odfrčela si to do Singapuru, kde už skoro rok žije. Dost jsem to tehdy obrečela a vlastně furt brečim, když se loučíme nebo vítáme. Jsem jak její mamka prej, já to přisuzuju hormonům.
Nicméně, kdo by to byl řekl, že se můj svět takhle otočí. Najednou jsem měla kluka. A najednou všechno bylo hezčí, lepší. Najednou na světě zase bylo dobře a lidstvo možná nespělo k záhubě (pravidelnej sex dělá s lidskou psychikou divy, řikám to pořád a taky to náležitě doporučuju). A všechny ty kýčovitý věci jako půlroční výročí, první dovča, první společný narozky, první svátky, všechno to najednou nebylo tak kýčovitý, protože to vlastně bylo dost opravdový. Taky jsem se přestěhovala, i když jsem si slíbila, že už to nikdy neudělám. Ale tak šérovanej nájem ještě nikoho nezabil, že jo. A navíc je ze mě žižkovák, což je pecka. Žižkov more!!
A aby toho nebylo málo, tak jsem i změnila práci. Jo zase. Vlastně to bylo po roce a půl, utíká to jako blázen. A kdyby nebylo toho mýho kluka modrookýho, tak se k tomu neodhodlám a možná hniju na stejnym místě do teď. Divili byste se, kolik lidí to dělá. Kolik lidí radši zůstane v jobu, kterej nesnáší, protože mají strach. I já byla taková. Vlastně jsem celkově v životě dost strachoprd. A nečekaně se ve většině případů bojim úplně zbytečně. Strach je na druhou stranu fajn kámoš, si myslim, ale život podle mě neni o tom, že se tim strachem necháte vést, ale o tom jak se k němu postavíte. A když děláte něco, co vás nebaví nebo vás to přímo sejří, navíc vám to ani nic nedává a máte pocit, že vás to nikam neposouvá, neni to úplně ta chvíle, kdy byste se měli řídit tim kámošem strachem. Já možná vypadám dost nebojácně, obzvlášť s těma změnama, co jsem za poslední rok absolvovala, ale furt to ještě neni vono.
Furt se učim, že se nemám tolik bát a co je v životě to důležitý. A že věci jako dobrá práce a peníze vám nepomůžou, když máte babičku v nemocnici nebo když je vám z něčeho mizerně a vy vlastně ani nevíte z čeho. Jsou to spíš lidi, kterýma se obklopíme a prostředí, který si vytvoříme, co nás dělá šťastnýma nebo nešťastnýma (pak teda ten pravidelnej přísun sexu, ale už to řikám fakt naposled). Zkrátka, jaký si to uděláš, takový to máš.
Na konci roku jsem si většinou řikala, že ten novej rok bude epic, awesome a nevim co všechno. Pravdou je, že se vám splní všechno, co si přejete. Splní. Zaručeně. Ale pokud to
neidentifikujete přesně, nebo vlastně ani nevíte, co si přesně přejete, tak můžete pak docela čumět na drát, jak vám to život naservíruje po svym. Já taky čumim. Vlastně pořád na to tak blbě čumim. Ale ještě něco si pamatuju docela dobře z loňskýho Silvouše. Že jsem se ráno probudila a do novýho roku si nepřála nic jinýho, než bejt happy. A já happy byla. Každej den. Ne celej třeba, ale určitě každej. A když jsem se dneska ráno probudila, světe div se, přála jsem si úplně to samý. Bejt happy. Tak jsem zvědavá, jak mi to ten rok 2018 naservíruje tentokrát. (Snad tam teda taky bude pořád hodně sexu. Dobře. Už fakt mlčim.). J