Se sportem to mám nahoru a dolu. Jak víme, celý dětství jsem úspěšně předstírala astma, abych nemusela ve škole cvičit. V dospělosti jsem po jednom debilnim rozchodu měla dvě možnosti, buď se uchlastat nebo se začít hejbat. Abych byla upřímná, zvolila jsem tu druhou možnost hlavně z toho důvodu, že byla levnější. A záhy se ze mě stal fitness nadšenec. Když jsme si začali s Bobem, začala jsem sport dost flákat (člověk se snaží uklidnit tim, že to vysexuje). Jenomže to, že na mně Bob flexuje nebo mě při tom pleská po zadku, mi ho moc nevytvaruje.
Takže jsem se vydala minulou sobotu na jednu akci, kde se hejbalo zadkem docela dost. K mojí hrůze i jinými částmi těla, ne jenom zadkem. Jelikož se jednalo o dobročinnou věc a jednou z trenérek byla moje kamarádka Anička, sršela jsem nadšením. Bohužel jen do prvního dřepu. Pak teprve mi došlo, že to možná vůbec nemusim přežít. Natož abych přežila 45 minut. A potom dalších 30. A pak pro jistotu ještě 45. Já vim, já vim. Hlavně to nepředimenzovat.
Během těch 45 minut jsem se snažila myslet na ty děti bez vody, kterým jde výtěžek z celé akce. Říkala jsem si, že jestli má někdo důvod bulet a fňukat, tak jsou to spíš ony, určitě ne já. A i když jsem se klepala jako ratlík, (odcházely mi svaly, nebylo to strachy, možná) nějak jsem to nakonec doklepala.
Při dalších 30 minutách jsem si začala říkat, že jsem do tý Afriky možná mohla jenom poslat kozu nebo pastelky. Taky jsem uvažovala, že neni možný, že se ti trenéři pořád tak usmívaj. I když jsou v podřepu a tahaj nahoru nějakou debilní gumu. Dospěla jsem k závěru, že to bude složením nějakejch proteinovejch drinků a musim zjistit, co do nich dávaj.
K mojí hrůze jsem i druhou lekci přežila. A k mému absolutnímu zděšení jsem zjistila, že poslední věcí je kardio. Aby bylo jasno, na světě je velmi málo věcí, který nesnášim. Ujišťuju vás ovšem, že kardio nebo nepravidelná menstruace jsou jedny z nich. Chvilku jsem přemýšlela, že uteču. Děti v Africe mi byly rázem úplně u prdele.
Koho by napadlo, že boxovat do vzduchu může tak strašně bolet. Dalších 45 minut jsem strávila naprosto fascinovaná. Naproti mě do toho vzduchu totiž boxovala dívenka, co vypadala tak na dvanáct, skákala asi dva metry vysoko a u toho byla nadšená, jako kdyby při tom výskoku chytila svatební kytici. A najednou byl konec.
Nakráčela tam zpátky Anička, všechny nás chválila a svojí řečí mě hrozně dojala. I když možná jsem uronila slzu spíš úlevou, že je konec. Nebo štěstím, že jsem přežila. Když jsem potom někde mezi sprchou a oblíkáním zase našla svoje plíce a zbytek svých neokysličených orgánů, uznala jsem, že to byly nejlépe investovaný dvě kila, jaký jsem kdy zaplatila. A při foukání vlasů jsem se dokonce přistihla, že se usmívám. Vlastně se od té soboty pořád usmívám. Teda kromě toho, když si sedám na záchod. To bolí.
A možná, že to tak vlastně je i v životě. Někdy, když děláte dobrou věc, může to bejt náročný a trochu to bolet, ale nakonec vám to stejně vykouzlí úsměv a cítíte se z toho dobře.
P.S.: Ty děti mi samozřejmě nejsou u prdele, to byl jenom takovej debilní fór, kdyby to na někoho bylo moc 🙂