Na kadeřníky a kadeřnice jsem v životě měla stejnou smůlu jako na chlapy, než jsem teda potkala Boba a moji kadeřnici Štěpánku, ke který jsem chodila posledních několik let, a to nepravidelně každý tři měsíce, načež ze mě vždycky kvetla. Nicméně, když mi přistála smska, že Štěpánka stěhuje z Karláku svůj salón na Dobříš, ale doufá, že jí zachovám přízeň, zachvátila mě panika. V tu dobu jsem totiž akutně (už tak několik neděl) potřebovala udělat hlavu. Už jsem totiž nevěděla, co lidem odpovídat na otázku, jestli se odrostem přes půl hlavy vracím zpátky ke svým přirozeným kořenům, v tomto případě ke kořínkům.
Se zoufalým výrazem jsem se obrátila na jedinou kolegyni u nás v kanclu, která si nebarví hlavu sama. Dala mi kontakt na svoji kadeřnici s tím, že jde o salón s bio kosmetikou.
Po půlhodinovém hovoru s recepční i s kadeřnicí z přírodního salónu jsme si domluvily termín, který byl asi za tři týdny. Vydržela jsem to půl roku, tak tři týdny ještě dám, prostě budu do tý doby nosit drdol.
Když nastal den D, byla jsem na umření. Zkomírala jsem na rýmičku, místo normo stran jsem celý dopoledne v práci produkovala jenom hlen a nepřála jsem si nic jinýho, než aby mě někdo zkrášlil, abych už nevypadala jako kus hovna, když už jsem se tak cítila. V hodinu H jsem stanula před oním salónem, dokonce jsem dorazila o 15 minut dřív, jak jsem byla nadržená na novou hřívu. Během čekání jsem si představovala, jak Bob přijde domů, spatří mě a strhá ze mě oblečení. Ve slow motion a s pořádnou černošskou muzikou.
„Tak pojďte,“ posadila si mě paní kadeřnice do křesla.
„Budeme tedy barvit na co?“
„Na blond,“ popotáhla jsem.
„No jo, ale to vám neudělám,“
„Pffhghbjbj,“ vyfrkla jsem nudli až na zrcadlo. „Prosim, jak neuděláte?“
„Máte v objednávce psané barvení a odbarvování by přírodní cestou nešlo.“
„Jsem objednaná několik týdnů, specificky jsem se ptala, jestli mi to uděláte, když jste „přírodní“ salón. Je mi jedno, jestli mi na tu hlavu nalijete savo, hlavně s tím něco udělejte.“
„Máme jenom přírodní barvy. Já vás neobjednávala, nevím, kde se stala chyba.“
„Děláš si prdel, ty blbá krávo?! Myslíš, že mám čas zase shánět kadeřnici a čekat někde měsíc na termín? Už jsem to mohla mít dvacetkrát, čekám tři týdny a ty mi řekneš, že mi to neuděláš, když jsem mluvila po telefonu přímo s tebou? Nemluvě o půldenním volnu, který jsem si kvůli tomu vzala. Je mi blbě jak psovi, vypadám jako koště a potřebuju už bejt zase krásná pro svýho kluka, to je ti fakt jedno, jak jsem zoufalá, ty tupá ženštino?“
Přesně tohle jsem jí neřekla, ale v hlavě jsem si to představovala docela živě. Místo toho jsem pronesla něco o nespolehlivém a nekompetentním personálu a práskla za sebou přírodními dveřmi. Začalo se mi dělat špatně od žaludku a taky jsem se dost potila. Vypadala jsem jak smažka s absťákem a porušenou nosní přepážkou, jak jsem pořád popotahovala. Lidi si v tramvaji začali odsedávat.
Když jsem dorazila domů obvolala jsem půlku kadeřnictví, který mi google v mojí blízkosti doporučil. Buď za to chtěli minimálně bůra nebo mi řekli, ať přijdu osobně, abych se mohla po novém roce objednat. Je listopad kurvaaaa!! Chtělo se křičet. Nudle mi tekly proudem a já přemýšlela, že se vrátím k alkoholismu. Sebrala jsem odvahu a sešla dolů na ulici. Máme vedle ve vchodě totiž kadeřnicví. Než se začnete smát, proč jsem tam nešla rovnou, vězte, že jsem věděla proč.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem a okamžitě zalitovala, že jsem radši nešla vedle do cukrárny.
„Breeej,“ odpověděla mi paní prostého zjevu, který by u nás v Žatci označili za světský.
„Prosím vás, odbarvujete vlasy?“
„Jasněěěě, mi děláme všechno,“ odhalila pusu, kde chyběla polovina zubů a dásně teda taky nic moc.
„A děláte i blond platinu, ne na celou hlavu, ale aby to vypadalo přirozeně…“
„To já vám neudělám. Já vám přece nebudu pálit vlasy.“
„Nashledanou,“ protočila jsem oči, otočila se a vyšla na ulici, kde jsem se hystericky rozesmála.
Okolo procházející homie se rozesmál se mnou a nabízel mi jehlu a v druhý ruce perník. Chvíli jsem o jeho nabídce uvažovala, ale pak mi došlo, že mám ucpanej nos a pravděpodobně bude lepší skočit pod tramvaj, než umírat na žloutenku typu C. Zalezla jsem zpátky domů a rozbrečela se.
O několik krabic papírových kapesníčků později jsem usoudila, že musím dojít na nákup, protože lednice zeje prázdnotou a je na mně řada. Taky mi došly kapesníky. S nosem jako největší alkáč z Hlaváku jsem se vydala do Lidlu. Po cestě jsem měla poslední slušný kadeřnický salón v okolí. Zvenku vypadal okázale, předpokládala jsem tedy ceny jak v Silicon Valley. K mojí nesmírné úlevě mi slečna okamžitě řekla, co mi na hlavě udělá, jak to udělá, a že to může udělat už příští týden v pondělí za úžasných 3000 korun.
„Okamžitě přijímám, napiště si mě tam. Kristýna, po r měkký, po t tvrdý, chcete i rodný číslo?“
Spadl mi kámen ze srdce a spokojeně jsem se vydala do Lidlu vstříc armádě důchodců. Marně jsem se s košíkem snažila obejít pána o holi, který zabíral celou uličku. Trpělivě jsem počkala dva roky, než se odšoural o kus dál a zaparkovala jsem u pečiva.
„My tady překážíte…s tim košíkem,“ ozvalo se za mnou.
Ve slow motionu jsem otočila hlavu a stanula očima na invalidním dědovi, který mě před tím celou dobu blokoval. Narvala jsem mu do pusy z pece právě vytaženou bagetu a přesunula se k rajčatům.