Aby bylo jasno, od jakživa v Praze zásadně jezdím s platnou jízdenkou. Jsem prostě ten typ člověka, co by v životě nevlezl do městské s prošlou lítačkou nebo bez lístku. Připadám si potom jako kriminálník. Dokonce jsem v minulosti byla tak sociálně retardovaná, že když jsem jenom koutkem oka zahlédla revizora, začala jsem na něj mávat Open kartou a volat: „Tady! Já! Já mám jízdenku!“ nechala jsem toho, když mi spolucestující, kteří zjevně nebyli tak disciplinovaní jako já, začali vyhrožovat fyzickým násilím.
V období mé největší rebelie jsem pak před revizory v metru utíkala, aniž bych k tomu měla důvod. Jak jsem je zmerčila, prostě jsem vzala čáru, i když jsem měla platnou jízdenku. Jednou jsem utíkala přes celý Můstek, a když mě polapili, vítězoslavně jsem vytáhla platnou průkazku a rozesmála se na celé metro. V daný moment jsem byla rovněž přesvědčená, že mi jednu vlepí, takže i to jsem přestala praktikovat.
V posledních letech jsem celkem nudným pasažérem, většinou, hned jak vidím revizora, vytahuji peněženku a oni mě v klidu obejdou. Nikdy nejezdím načerno. Tedy skoro nikdy. Jednoho sychravého odpoledne jsem se vydala z práce tramvají. Od té doby, co nejezdím vůbec metrem, vypouštím často z hlavy i nějakou lítačku. Stála jsem v tramvaji a poslouchala All out 90´s nebo jak se ten playlist jmenuje, když v tom jsem si všimla, že vedle mě stojí revizor.
Najednou mi to došlo, Ježíši, vždyť já už dobrý dva týdny jezdím na černo. Totálně jsem zpanikařila a chvíli se snažila předstírat, že tam nejsem. Se sluchátky v uších jsem pohupovala hlavou do rytmu Jennifer Lopez. Periferně jsem si všimla, že už mě oslovil. Bylo to jasný. Šel po mně. Orosilo se mi čelo a narychlo jsem se rozhodovala, jestli budu předstírat, že mi někdo ukradl peněženku, nebo začnu mluvit anglicky. Pak se ale ve sluchátkách rozeznělo Black or White od Michaela Jacksona a mě osvítil Duch svatý.
Do rytmů, které jsem slyšela pochopitelně jenom já, jsem si dramaticky poskočila a rozhoupala ruce i boky. Postarší pán s brýlemi na nose, revizor, na mě koukal jako na zjevení. Došla mu slova, takže můj vstup zabral. Začala jsem poskakovat a vyhazovat nohama jako Michael v tom klipu, i když vzhledem k mojí neohrabanosti asi nikdo nepoznal, koho imituju. U toho jsem nějaké paní skopla tašku s nákupem a druhé povalila dítě.
Revizor ke mně znovu promlouval, ale já to nehodlala vzdát bez boje. Tramvaj přijížděla k zastávce, jenže já se musela dostat přes něj ke dveřím. Teď už na mě zírala celá tramvaj. „Tuuumdum, tuuumdum,“ napodobila jsem nahlas zvuk elektrické kytary, objala revizora a začala se s ním točit dokola. Chudák, byl z toho tak v hajzlu, že nestačil reagovat. Pustila jsem ho, když jsem byla na stráně u dveří a moonwalkem, který by zvládl lépe i postižený Yetti, jsem se došourala ke dveřím.
Tramvaj zastavila a jak cukla, já ztratila rovnováhu. Dveře se otevřely a já vypadla na zastávku, kde jsem bleskurychle vyskočila ze země a udělala „Aaauuu!“ s jednou rukou na rozkroku a druhou vztyčenou do vzduchu, načež jsem nějaké důchodkyni srazila brýle z nosu. Celá tramvaj byla přilepená na okno s ústy otevřenými dokořán. Odhopsala jsem pryč ze zastávky a přestala skákat, až když se písnička změnila na Gangsta´s Paradise.
Tak tohle bylo moc i na mě. V duchu jsem doufala, že nikdo nestihnul vytáhnout telefon a já se neobjevím v takové té skupině Divnolidi z tramvaje. A to byl ten moment, kdy se Kikina rozhodla, že si pořídí roční kupón na městskou a už nikdy, za žádných okolností, nebude tančit na Michaela Jacksona.