Ačkoliv se to mnohým může zdát nemožné (prosím vás, doufám, že to tak někomu přijde), dneska je mi 29 let. Osobně jsem nikdy neměla depky ze stárnutí. Starší generace by se mi teď asi vysmály, že 29 není žádné stáří, ale je pravda, že s přibývajícím věkem jsem si uvědomila, že jsou otázky, na které jsem si myslela, že touhle dobou už dávno budu znát odpovědi, ale ve skutečnosti toho vím stále míň.
Pořád si přijdu jako teenager a nemám absolutně nejmenší tušení, co dělám. Pořád se dívám přes rameno, jako když mi bylo 17, a čekám, až se ten svět změní, až něco klikne, přepne se a já si řeknu: „Aha, tak teď už jsem dospělá, that´s how it feels.“
S postupem času jsem na ten pocit ale přestala čekat, ne proto, že bych se nikdy nemusela dočkat, ale proto, že je mi to tak nějak u prdele. Poznámka pro mladší generace, krása, která se ukrývá ve stárnutí nebo, jak já říkám, ve zrání, spočívá v tom, že vám začne být řada věcí úplně u prdele.
Bohužel spousta lidí vnímá stárnutí hodně negativně. Honí se za věcmi, které si myslí, že by do určitého věku měli stihnout, jako by je za to měl někdo zbičovat, kdyby to nedali.
I já mám určitý cíle, to je jasný, ale nehodlám strávit čas, který mi byl dán, tím, že budu čekat, až ten život začne. Díky těm 29 létům totiž vnímám, že žiju už teď…Vnímám to pokaždý, když se na mě Bob usměje, když se v práci s holkama smějeme nějaký kravině, když si s kámošema dávám brko, když poprvé v nářučí držím svoji neteř, i když s ní o 18 let později zapíjím její plnoletost. Když trsám na koncertě nebo venčím Čendu. Když si s mámou hodiny povídáme o Game of Thrones nebo pokaždý, když po dlouhý době obejmu svoji ségru nebo nejlepší kámošku…já vlastně ani moc nestárnu, já prostě žiju.
Jsem velmi ráda, že podobný pohled má i Bob. Je nesmírně důležité, abyste na tom totiž s partnerem byli stejně. Nedávno jsme se bavili o mém věku, když na mě najednou vyvalil oči a s hrůzou povídá:
Bob: „Do prdele! To je poslední rok, co píchám dvacítku!!“
Upřímně mě to dojalo. Obočí mi vystřelilo na vrch hlavy, když k mému úžasu výrok doprovodil řvaním do polštáře. Vydržel to docela dlouho, až mě to dohnalo k slzám. A že jich bylo. Řezala jsem se smíchy zbytek večera a slzy mi tekly proudem. Byl to další z momentů, kdy jsem si uvědomila, jak krásné je žít. Jak řikám, hlavní je, aby to oba v páru viděli stejně…no. Tak všechno nejlepší, Kikino!