Nikoho, kdo mě zná, asi nebude šokovat informace, že jsem vždycky nesnášela běh. Nemusím cardio obecně, ale běh byl pro mě vždycky noční můrou. Celou základní a střední školu jsem úspěšně předstírala astma, aby mě do běhání učitelé nenutili. Z nějakýho důvodu na ně docela dobře funguje, když jim pohrozíte, že zkolabujete. Takže je celkem logický, že jsem v dospělosti nikdy nepřemýšlela nad tím, že svůj postoj vůči běhu změním. Světe div se, stalo se.
Dočasným zatemněním mysli či špatnou konstelací planet došlo k tomu, že jsem nějak nemohla vytěsnit z hlavy všechny ty motivační citáty o běhání, který jsou k vidění v metru a tramvajích. Musím uznat, že tenhle marketing na mě zabral celkem dobře, takže jsem se rozhodla, že změním svůj postoj z negativního na pozitivní a otevřený (!!!). Ano, už tohle dost smrdí jako hovadina, uznávám.
Sdílela jsem své naděje a plány s Bobem, a jelikož ten na rozdíl ode mě s během nikdy problém neměl, vyrazili jsme společně vstříc novým horizontům. Aspoň tak to píšou ve všech knížkách o běhu, místo abyste normálně vyběhli, vyrážíte vstříc horizontům a novým začátkům, cvrlikají vám do toho ptáci, všechno je v písu a vy skáčete přes kaluže jako laňka nafetovaná endorfiny. No…tak přesně to se nestalo.
Bob hrál víc než polovinu života závodně baseball, takže mu celkem jdou sprinty. Když jsme vyrazili, nahodil tempo, který bylo na milióny světelných let vzdálený tempu, který jsem si představovala. Po sto metrech, co jsem za ním vlála, jsem mu taktně naznačila, že takhle to dál asi nepůjde. „Děláš si prdel, já už nemůžu, to nedám, ty vole,“ lapala jsem po dechu. Pochopil situaci a zpomalil na moje tempo, načež si za chvíli musel oblíknout mikinu, protože mu byla zima. Byl červen.
Po dalších sto metrech jsem ty pseudomotivační kecy o běhání začala vnímat v úplně novém světle. Vybavil se mi článek, kde stálo: „Každým krokem získáváte pocit narůstající energie.“ Asi nemusím nikomu vykládat, že to u mě fungovalo úplně opačně. Mně přišlo, že se s každým krokem přibližuji spíš infarktu myokardu. Další věta zněla: „Jste nezastavitelní.“ Tak to už bylo ale úplný sci-fi. A vrcholem bylo tvrzení, že „Při běhání máte jedinečnou možnost stanovit si nové cíle.“ To chápu, můj cíl byl v danej moment celkem jasnej-přežít.
Když jsme konečně doběhli pod Vítkov, což od našeho domu není podle mě snad ani kilometr, myslela jsem, že se složím. Kdyby mi to nebylo trapný, protože Bob vedle mě celou dobu šel prakticky krokem, tak se fakt svalím na zem a postupně nechám selhat veškerý orgány. Nazpátek jsem šla wanna be rychlochůzí a snažila se najít plíce, který mi zjevně předtím někde vypadly.
Kupodivu jsem to přežila, ale věta „I špatný běh je lepší než žádný,“ se mi jeví jako nehorázná lež, kterou bych v praxi rozhodně nedoporučovala aplikovat. A Zátopkovým „Nemůžeš, přidej!“ bych doporučila se řídit pouze v případech, že vám není na zvracení už po dvaceti metrech vlažného poklusu. Mě osobně už neuvidíte dobíhat ani tramvaj. A to vám přísahám, jako že já se jmenuju já.