Jak to vypadá, když jdete poprvé na body pump

Když jsem před lety poprvé vyrazila na body pump, jednou z myšlenek, která se mi po celou lekci honila hlavou, byla: „Kdo tohle kurva podstupuje dobrovolně?“ Dneska jsem na pumpu za normálního stavu několikrát do týdne a totálně to miluju. Napoprvé to ale zdaleka není taková hitparáda, jak se zdá.

Na začátku se musíte s lidmi vždycky poprat o závaží. Musíte být rychlí jako vítr a hbití jako lasička, jinak jste bez zátěže. Když jsem se s někým takhle přetahovala o kotouč, nepřipadala jsem si moc jako šelma kunovitá, ale spíš jako kuna s D před A, jelikož jsem pochopitelně zapomněla, o co se přetahuju, a málem si vyrazila zuby. Nakonec jsem ho ale ukořistila a vítězoslavně si ho nandala na tyč předstírajíc, že mě ta rána do tlamy nebolela.

Body pump je, řekněme, hard cardio, takže prostě humáč. Lektoři jsou většinou velmi pozitivní, sluníčkoví lidé, kteří navozují příjemnou atmosféru a máte díky nim pocit, že dáte cokoliv, a ještě u toho bude sranda. Po deseti minutách je chcete ubít kyjem. Tímto zdravím všechny mé známé z řad trenérů 😀

Je taky dobré mít alespoň nějaké povědomí o tom, jak se jednotlivé cviky dělají, jinak je vám cvičení v lepším případě k ničemu, v horším si můžete pěkně ublížit. Pokud tam házíte činkou jako na aerobiku a není vám divný, že všichni kolem potí krev a klepou se jim svaly jako nadržený čivavě, tak je možná něco blbě.

No a pak je druhej extrém, když nevíte, do čeho jdete, a naložíte si moc. Kikina samozřejmě chtěla mít pěknej zadek a cítila se jako rádoby fitnesska, a tak si tam našroubouvala pořádnou nálož. Já chuděra pomýlená. Po prvním tracku se mi chtělo brečet, ale slzy jsem udržela. I když si spíš myslím, že veškerá tekutina z těla odešla skrze potní žlázy. K mojí hrůze trenér navíc řekl, že to bylo na zahřátí.

„Ty kráso, tak já tady chcípnu,“ byla moje poslední myšlenka, než se přešlo na nohy. Po prvním setu jsem měla dojem, že choreografii na nohy vymýšlel absolutní úchyl. Po druhém jsem začala vzývat bohy, aby zakročili. Nakonec série na nohy dopadla tak, že mi tyč se závažím museli ze zad sundavat a já potom klesla k nohám lektora se slovy: „Prosím, prosím už dost.“ jako by mi šlo o život.

Myslela jsem si sice, že nic horšího než ta série na nohy mě už potkat nemůže, a stejně jsem nedokázala chodit, abych odtamtud utekla, ale opak byl pravdou. Po pár dalších sériích mě opustily plíce, říkaly něco o tom, že to nemají zapotřebí, že si najdou radši nějakýho kuřáka a v klidu chcípnou na rakovinu, když s křikem utíkaly z místnosti. Po druhých nohách, ano, jsou většinou dvě série na nohy, mi stejným způsobem odskákala játra s tím, že nechápou, proč jim to dělám a radši je nenaložím v lihu jako vždycky, že na to jsou aspoň zvyklá.

Do toho všeho tam pořád hopsal přemotivovaný lektor, který nejenže nevynechal jediný pohyb, ale ještě u toho zvládal dýchat a mluvit. „Jak si vůbec dovoluje bejt pořád naživu?“ napadlo mě. Dokonce se snažil, ten bláhový, nás povzbuzovat k lepším výkonům úspěšně přehlížejíc moje zoufalé nářky a prosby o rychlé usmrcení.

Kupodivu jsem přežila a neselhaly mi další orgány, i když jsem se z místnosti plazila a pohřbila tak zbytek své důstojnosti. Týden jsem nemohla chodit do schodů a taky jsem se naučila čůrat ve stoje, protože sedání jsem si nechala jenom na výjimečný stav nouze. Když po protažení všichni zmizeli a já tam furt ležela, nikoliv kvůli tomu, že bych myslela na svoje ubohé svaly a chtěla jim dopřát extra protažení, ale kvůli tomu, že jsem se zkrátka nemohla pohnout, zírala jsem do stropu a najednou se nade mnou zjevila hlava lektora.

„No tak paráda, co? Ani to nebolelo, tak zase příští týden jo,“ zahlásil s úsměvem. V hlavě se mi promítly různé způsoby, jak ho zabít. Pěkně ve stylu Tarantina, včetně upálení v bazénu (zdravím fanoušky Tenkrát v Hollywoodu). Zmohla jsem se ale jen na ubohé zvednutí palců, než jsem ztratila vědomí.

Ne, kecám, neomdlela jsem. A další týden jsem tam byla znova. Už je to pět let a ještě mě to nezabilo ani neomrzelo.  Ale furt to bolí jako prase. Pokaždý. A když si na to choreo náhodou zvyknu, přijde nový. A ty nohy podle mě pořád vymýšlí úchyl.