Kdysi dávno, opravdu velmi dávno, jsem se potřebovala dostat z ošklivých rozchodů a trávila ve fitku tak dvě až tři hodiny denně. Ta doba nicméně minula a já sice zůstala aktivní, ale nijak jsem to nepřeháněla. Po vánočních svátcích a silvestru, kdy bylo prostě všeho moc, jsem se rozhodla pro detox. K úpravě jídelníčku jsem samozřejmě musela přihodit fyzickou aktivitu, včetně mnou obávaného kardia. Není tajemstvím, že ho fakt nesnáším, a moje pokusy o běh dopadly neslavně, jak se můžete dočíst v této rubrice.
Zaujala mě jedna youtuberka, která ze svých videí po novém roce začala sestavovat pro fanoušky týdenní cvičební plány. Samozřejmě, že si přemotivovaná Kikina zvolila ten nejnáročnější, a začala se 45 minut denně a 6 dní v týdnu potit jako prase.
Naivně jsem si myslela, že pokud video nese název happy cardio, učiní mě šťastnou. A zatímco fitnesska rajtovala s úsměvem na tváři do svižného rytmu hudby, já se modlila, aby do mě třeba uhodil blesk. Při angličácích na mě byl opravdu žalostný pohled, o zem jsem sebou vždycky spíš práskla kompletně vysílená a zvedat se v jejím tempu pro mě bylo absolutní sci-fi.
Po prvních pěti minutách jsem si byla jistá, že je slečna šílená a že to nemůžu přežít. Po dalších pěti minutách jsem viděla jenom hvězdičky a málem se pozvracela, ale k mojí úlevě následovalo posilovací video. Na zadek, to zvládnu, to je moje parketa, napadlo mě. Ach, v jak hlubokém omylu jsem žila.
Za tři minuty mě prdel bolela, jako by se mi na ní vyřádila smečka nadržených gorilích samců, a u cvičení jsem vydávala i celkem odpovídající skřeky, pokud jsem se na nějaké zmohla. Při tzv. supermanovi jsem zjistila, že to oblíbený superhrdina teda rozhodně neměl snadné, a slíbila si, že se pro příště taky musím trochu sjet kryptonitem. Pro jistotu.
Cvik zvaný mountain climber by přibližně odpovídal tomu, jakým stylem lezu po horách já, po čtyřech se plazíc lapám po dechu a vzývám bohy, aby se někdo smiloval a poslal pro mě záchranný tým s helikoptérou.
Na rozdíl od cvičitelky jsem si teda proces nijak zvlášť neužívala. Tedy alespoň ne první týden. Ale nevzdala jsem to, došlo mi, že jestli jsem na tom ve 30 tak blbě, i když jsem byla celkem aktivní, lepší to samo rozhodně nebude a já nejspíš ve 40 nevyjdu schody vůbec, natož abych třeba někdy běhala za dětmi. A to mě vyděsilo. Strach byl mojí motivací a mým hnacím pohonem.
Momentálně jedu čtvrtý týden. 45 minut denně, 6 dní v týdnu plus jednou až dvakrát týdně twerk. Kde na to beru čas? Je pandemie, thats how! Dneska si přijdu nezastavitelná, klidně na mě vypusťte lvy. V planku už prakticky i spím, u angličáků už nemám pocit, že prodělávám vnitřní krvácení, a z té prdele už je téměř dokonalá broskvička. Šokovalo mě, jak rychle se mi zlepšila fyzička, zpevnilo tělo a začal mizet tuk na místech, odkud jsem ho léta nemohla dostat pryč.
Nebudu lhát, zdravá strava a abstinence byly nevyhnutelné, ale výsledky jsou opravdu pozoruhodné a stojí za to. Energie mám i přes poměrně značný výdej na rozdávání a psychicky jsem na tom prosím pěkně snad nikdy nebyla líp, a to i navzdory tomu, že jsme prakticky ustavičně zavření doma.
„Úspěchu dosáhnou unavení, demotivovaní lidé, kteří se odmítají vzdát,“ zaslechla jsem někde nedávno. A sama bych to neřekla líp.
Tenhle plán ani žádný jiný nikomu určitě nedoporučuji, každý jsme na tom jinak, máme jiné cíle a naše těla fungují jinak. Pokud nemáte zkušenosti, poraďte se s někým nebo vyzkoušejte a najděte si, co vám bude vyhovovat nejlépe. Co jsem chtěla říct především je, abyste se nenechali odradit tím, že jsou zavřená fitka. Protože vždycky to nějak jde, když se chce.