Když jsem před lety začala chodit na twerk, můj tehdejší šéf mi vřele doporučil, abych s tím hlavně nikde nevystupovala. Viděl mě tančit asi tak s patnácti promile v baru, kde jsem tehdy pracovala, což můj výkon neomlouvá, ale pojďme se shodnout, že vzhledem k okolnostem hodnocení nemohlo být zcela objektivní. Já jsem asi poslední člověk na světě, co by měl přehnaně vysoký sebevědomí, a twerk v mém podání jsem shrnula už například TADY, svoje „pokroky“ pak následně TADY.
Naše lektorka Paula, která zároveň studuje psychologii, na mně pracovala už od loňska, ať se koukám sebrat, že to taková hrůza není, a měla bych konečně překonat vlastní strach a podpořit ji a celý náš tým na vystoupení ke konci semestru.
Kývla jsem jí na to s tím, že bude prdel, jak by řekla Pártlovka, ale asi tak tisíckrát jsem se chtěla vymluvit na to, že třeba mému křečkovi umřel bratranec a já mu musím hlídat kočku, aby mohl na pohřeb, nebo podobnou debilovinu. Vždycky jsem si totiž vzpomněla na slova toho bývalýho šéfa: „Hlavně s tím prosím tě nikde nevystupuj.“
Od malička jsem na sebe hodně přísná a nadání na tanec mě taky jenom tak lehce šmrnclo, ne-li minulo úplně. Pochopitelně mi tedy, když už nebylo cesty zpátky, začalo být trochu ouzko. Sice vůbec o nic nešlo, ale nechtěla jsem Paule a holkám udělat ostudu. Navíc se k mojí hrůze chtěl přijít podívat Bob, kterej se na to třásl celý měsíce. To bude konec, napadlo mě, viděl mě teda už za lecjakých okolností, ale výjev, jak zmateně mimo rytmus péruju v podřepu, by mu mohl přivodit nějaký trauma.
Nastal večer V a světe, div se, pomohl mi známý přítel alkohol. Jsme kamarádi od nepaměti a vždycky je na něj spolehnutí, takže to byla jasná volba. Po dvou panácích jsem natřela holkám z týmu zadky třpytkami, za kterýžto zážitek jsem velmi vděčná a nikdy na něj nezapomenu, a šly jsme na to. Vzpomínám si, jak jsem se vteřinu před nástupem otočila na kámošku vedle mě se slovy: „Já si vůbec nic nepamatuju.“
Samozřejmě bych to choreo odtancovala i v polospánku uprostřed noci, ale když jdete v kalhotkách před neznámý dav, jeden hnedle znejistí. Popravdě řečeno mi šlo hlavně o toho Boba, čert vem stovky cizích lidí, pořízený fotky nebo videa. Napadlo mě, že jestli se se mnou po tomhle nerozejde, že jsem neohrabaný kopyto, tak už nikdy. Uklidňovala jsem se, že kdyby bylo nejhůř, můžu sebou prostě prásknout na podlahu a dělat, že mám nějakou křeč. Pak si koupím jednosměrnou jízdenku do Timbuktu a už mě nikdy nikdo nenajde. Uznávám, že ten náhradní plán měl možná trochu trhliny.
Uteklo to, než bys řekl švec, a sklidily jsme obrovský ovace. Nejsme sice žádný profesionálky, ale povedlo se nám to parádně a většina diváků spíš litovala, že to nebylo delší. Co si budeme, když před vás naběhne banda holek v kalhotkách, je každýmu jedno, jestli právě předvádí twerk, čardáš nebo hromadnej epileptickej záchvat, hlavně že jim koukají a klepou se zadky. Jsem si skoro jistá, že v případě toho záchvatu by nám nikdo nepomohl, ale tleskali by jako diví.
Ta euforie po skončení se jen těžko popisuje. Já obecně nemám ráda holčičí kolektivy, protože z nějakýho důvodu ony nemají většinou rády mě, ale s holkama z twerku máme tak skvělý tým, že to snad ani není možný.
A jaká z tohoto příběhu plynou ponaučení? Když vám někdo říká, že něco neumíte, nejde vám, neměli byste, nemusí mít nutně pravdu. Když před vámi stojí nějaká výzva, nemusíte to hned vzdát a zdrhnout před ní se sklopenýma ušima. A i když si nevěříte, neznamená to, že ve vás nevěří ostatní.
P.S.: Kdybyste byli zvědaví, co na to nakonec ten Bob, tak se se mnou nerozešel. Prej byl fakt pyšnej a i po letech trvá na tom, že má doma tu nejlepší ze stáda.